 |
|
Genetické zdrojeNásledující část je věnovaná plemenům drůbeže a králíků zařazených do programu ochrany genetických zdrojů hospodářských zvířat v ČR (česká slepice zlatě kropenatá, česká husa; český strakáč, český luštič, český albín, český červený, český černopesíkatý, moravský modrý, moravský bílý hnědooký). Po obecném úvodu jsou tato plemena vyjmenována a charakterizována s videosnímky, které jsou běžně dostupné a slouží i pro výuku studentů. Součástí jsou i další veřejně a volně ke stažení dostupné materiály týkající se genetických zdrojů (např. zákony, propagační materiály apod.).
Genetické zdroje lze definovat mnoha způsoby. Obecná definice, která je uvedena v Úmluvě o biologické rozmanitosti (Convention on Biodiversity, CBD, 1992), označuje za genetický zdroj jakýkoliv materiál rostlinného, živočišného nebo mikrobiálního původu obsahující funkční jednotky dědičnosti a mající aktuální nebo potenciální význam pro lidstvo. Do české legislativy byla tato mezinárodní úmluva začleněna jako Sdělení Ministerstva zahraničí č.134/1999 Sb., o sjednání Úmluvy o biologické rozmanitosti. Genetické zdroje a jejich ochrana a udržitelné využívání jsou z hlediska dalšího rozvoje zemědělství velmi důležité. U řady těchto živých organizmů lze nalézt jedinečné geny a vlastnosti, které mohou hrát klíčovou roli při šlechtění nových produkčních odrůd a plemen, při adaptaci plodin na měnící se klimatické podmínky (např. lepší snášení delšího období sucha či zamokření), nebo pro nové průmyslové využití (např. bakterie produkující polymery). Za genetické zdroje je tedy pro zemědělské účely považována poměrně široká část biologické rozmanitosti, která dlouhodobě vznikala v samotných zemědělských systémech záměrnou činností člověka ať už cíleným výběrem nebo později šlechtěním zemědělských plodin a hospodářských zvířat. Patří sem ale také příbuzné plané a volně žijící druhy a primitivní formy zemědělských plodin a hospodářských zvířat. Mezi genetickými zdroji nalezneme i mikroorganizmy a drobné bezobratlé živočichy, kteří se významně podílejí jak na vlastní zemědělské produkci, tak na její ochraně nebo přímo na jejím zpracování a využívání. Významné genetické zdroje v České republice jsou součástí Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů rostlin, zvířat a mikroorganizmů významných pro výživu a zemědělství, který byl Ministerstvem zemědělství vyhlášen na období 2012 – 2016. Tento program je složen ze tří částí – Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů a agrobiodiverzity; Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů zvířat významných pro výživu a zemědělství a Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů mikroorganizmů a drobných živočichů hospodářského významu. Plemena drůbežePůvod české slepice se odvozuje od české slepice selské. V roce 1913 se zasadil Karel Škoda o vytvoření populace české slepice chované v té době již jen ojediněle na Českomoravské vysočině a na Humpolecku. Na Klatovsku a Dobříšsku založil chovné hejno Čestmír Sedlák. Později byly obě populace sloučeny a chovány již jen jako populace jediná. V roce 1925 byla nazvána Česká slepice zlatě kropenatá. V roce 1992 byla zařazena do genetických živočišných zdrojů. Česká slepice patří mezi lehká plemena s živým temperamentem. Má jemnou konstituci. Hlava je lehká, menší, kratší a méně klenutá, jednoduchý listový hřeben se 5 - 7 užšími zuby je u obojího pohlaví od týlu mírně zvednutý. Obličej je mírně porostlý jemnými peříčky, s živě oranžovýma, červenýma až hnědočervenýma očima, ušnice jsou malé, podlouhlé a červené. Zobák je kratší, lehce zahnutý, rohově zbarvený. Laloky jsou středně dlouhé, zakulacené. Středně dlouhý poměrně hluboký dobře osvalený trup je válcovitého tvaru, mírně zvednutý. Středně dlouhá poměrně široká záda se mírně sklánějí k ocasu. Prsa jsou široká, dobře klenutá, břicho plné, výrazné. Křídla jsou silná, středně dlouhá, pevně sevřená. Ocas je delší, výše nesený, široce nasazený, vějířově rozevřený, s dlouhými a širokými srpy. Drůbež má spíše nižší postoj, holeně středně dlouhé, zřetelně vystupující a dobře opeřené, běháky kratší, jemnější, břidlicové s rohovými drápky. Kohout je zbarven oproti slepicím pestřeji, což je projevem pohlavního dimorfizmu. Plemeno se vyskytuje ve zbarvení zlatě kropenatém, stříbřitém, koroptvím, bílém, stříbřitém (odlišné zbarvení je vyvoláno přítomností různých genů kontrolujících barvu peří). V ostatních exteriérových znacích a užitkových vlastnostech jsou různě zbarvené varianty totožné. Dospělé slepice dosahují živé hmotnosti 2 - 2,5 kg, kohout 2,3 - 2,8 kg. Plemeno je dobře přizpůsobeno venkovním podmínkám. Je odolné, s dobrými mateřskými vlastnostmi, zachovává si značnou míru ostražitosti. Patří mezi plemena lehkého nosného typu. Snáška je pro nosné plemeno poměrně nízká a činí cca 150 ks vajec za rok, nízká je i hmotnost vajec, pohybuje se v průměru okolo 55 - 57 g. Vznikla z divoké husy velké. Od roku 1870 byla neplánovitě zušlechťována na reprodukci emdenskými, tuluskými a pomořanskými husami, což bohužel nepřineslo očekávané výsledky, navíc snížilo kvalitu peří. V poslední době se osvědčilo křížení s husou italskou a rýnskou. Populace původního domácího plemene českých hus byla založena v 30. letech 20. století ze zbytku selských hus, chovaných ojediněle zejména v západních Čechách, nedotčenými cizími plemeny hus. V porovnání s ostatními plemeny je poměrně malá, má však silnější konstituci a oválný, kratší trup, dozadu se prohlubující. Má poměrně malou hlavu, modré oči, silný, rovný, oranžově zbarvený zobák s narůžovělým nehtem. Štíhlý krk je mírně prohnutý, oproti ostatním plemenům je kratší, silnější a kolmý. Prsní část je široká, plná a vypjatá. Záda má mírně klenutá, v ramenou široká, nepatrně skloněná dozadu. Křídla jsou na koncích mírně překřížená, přiléhavá. Břicho je hladké a široké. Ocas je vodorovně nesený, ke konci se zužuje. Má dosti silné, krátké holeně, běháky růžové barvy zaujímají široký postoj. Zadní prst je postaven výše. Peří je bílé, jemné, husté a pružné, po celém těle, s výjimkou krku, přiléhavé. Prachového peří je více než u jiných plemen hus. Je otužilá, odolná, nenáročná na chovatelské prostředí a raná. Pohlavní dospělost nastává okolo 218 dnů věku. Charakteristická je její dlouhověkost, dožívá se 15 i více let. Česká husa patří mezi plemena masného typu. Má výborné jatečné vlastnosti. Maso je vynikající kvality, oproti ostatním plemenům nejsou tak sádelné. Živá hmotnost u houserů je 5 - 6 kg, u hus 4-5 kg. Snáška dosahuje ve dvou snáškových cyklech 15 - 40 vajec o průměrné hmotnosti 130 g. Vysedí dvoje mláďata za rok. Plodnost si zachovává po poměrně dlouhou dobu, 10 a více let. Počet housat od 1 husy činí cca 8-10. Peří má vysokou kvalitu a výtěžnost s velkým podílem prachového peří. Plemena králíkůZájem o zachování neobvyklých, zajímavých, vzácných plemen exotických nebo naopak domácích byl vždy samozřejmou motivací mnoha chovatelů i jejich organizací, často bez ohledu na momentální společenskou nebo ekonomickou situaci. K této motivaci přistupuje i postupné poznávání nezbytnosti ochrany různorodosti druhů a plemen hospodářských zvířat, jako jedné z oblastí ochrany přírody nebo přírodních zdrojů. Nejinak je tomu i v chovech králíků. Na našem území bylo zachováno několik domácích plemen králíků, které jsou zahrnuty do Národního programu ochrany genetických zdrojů: český strakáč, český albín, český červený, český luštič, český černopesíkatý, moravský modrý a moravský bílý hnědooký. Tato plemena jsou od roku 1997 podporována v rámci dotačních titulů Ministerstva zemědělství (český červený až od roku 2004). Od roku 2000 je vedena pro národní plemena králíků samostatně Centrální plemenná kniha v rámci ČSCH, do té doby byla plemenářská evidence soustředěna v Klubech chovatelů jednotlivých plemen. Každé plemeno ze jmenovaných českých a moravských plemen králíků má svou vlastní historii, charakteristické vlastnosti v různě početných populacích, svoje současné obdivovatele a chovatele (rovněž různě početné) na různé chovatelské úrovni. Specifický a zcela rozdílný může být hospodářský a společenský význam, ale i jejich hodnota jako genetická rezerva a celkový význam pro budoucnost v různých systémech a podmínkách chovu, je možno předpokládat rozvoj alternativních produkčních systémů. Vždy je nutno vzít do úvahy chovatelské a ekonomické podmínky rozdílné proti velkochovům zaměřeným na masnou produkci. První záznamy o chovu králíků na území Čech pocházejí ze 13. století, chovatelství se však rozvíjí až na počátku 19. století, kdy vznikají plemena: moravský modrý a český strakáč. K největšímu rozvoji chovu došlo v období mezi dvěma světovými válkami, kdy byla vyšlechtěna plemena: český albín, plzeňský strakáč (zanikl v 80. letech minulého století), český červený. V roce 1945 vznikla plemena český luštič a český černopesíkatý. Nejmladším plemenem je moravský bílý hnědooký vyšlechtěný v polovině 80. let minulého století. Česká a moravská plemena králíků 1.díl - video Česká a moravská plemena králíků 2.díl - video Přílohy:
|
