Husy české (h Č)

Příkladem plemene, které vzniklo dlouhým vývojem na určitém omezeném území, kde se výborně přizpůsobilo místním podmínkám, ale nikdy se jinam nerozšířilo, je česká husa. Podle písemných pramenů a archeologických nálezů zbytků koster se chovala v Čechách už ve 14. a 15. století, ale zdaleka není jasný její původ. Těžko dnes rozřešíme, vznikla-li domestikací místních populací husy velké nebo přizpůsobením importovaných, již domestikovaných ptáků českým podmínkám. Vzhledem k historickému vývoji a demografickým změnám ve střední Evropě je pravděpodobnější druhá alternativa. Existence tohoto plemene byla asi nejvíce ohrožena během druhé poloviny 19. století, kdy za účelem zvýšení užitkových vlastností byly české husy kříženy s husami emdenskými, tuluskými a pomořanskými. Kříženci však v českých podmínkách nevykazovali žádoucí zlepšení užitkovosti, takže se od křížení časem upustilo, ale jedním z mála pozůstatků jsou šedobíle zbarvené husy, které se ještě dnes občas vyskytují v drobných českých chovech. Šedivé, divoké zbarvení je totiž typické pro husy tuluské či pomořanské, emdenské husy jsou vždy bílé.

Čeští chovatelé se od konce 19. století věnovali regeneraci a dalšímu šlechtění pozůstatků populací místního původního plemene, které je dodnes v českých malochovech nejrozšířenější. Způsob chovu dodnes dobře reflektuje na místní klimatické a krajinné podmínky, v nichž důležitou roli hrála pastva v okolí vodních ploch, odolnost vůči krutým zimám s hojností sněhu (husám nenamrzají nohy) a otužilost již několikatýdenních housat vůči dubnovým rozmarům počasí, kdy chladno a vlhko střídá náhlé oteplení. Podobně jako jinde ve střední Evropě byly husy po celá staletí i v Česku hlavními producenty drůbežího masa na selských dvorech. Maso se dílem spotřebovalo v místě, dílem bylo prodáváno na městských trzích. Teprve koncentrace obyvatel do měst si na přelomu 19. a 20. století vynutila přechod k intenzivnějším chovům šlechtěné jatečné drůbeže, v nichž se projevily výhodnější předpoklady masných plemen kachen nebo kuřat přizpůsobených tomuto způsobu výkrmu. Význam masných hus zvolna klesal a tento trend trvá dodnes.

Vedle šťavnatého jemného masa skýtají české husy vysoce kvalitní krycí i prachové peří s vynikajícími termoizolačními vlastnostmi. Existují doklady jeho exportu po celé Evropě už od 16. století. Peří se vždy získávalo jak ze zabitých, tak živých hus, protože snášejí dvě šetrná letní podškubání. V malých tradičních chovech se počítá k jednomu houserovi 1 nebo 2 husy, ve větších farmových chovech se poměr hus zvyšuje na 4 nebo 5.

Přirozený sklon k pastevectví a volnému pohybu rapidně omezuje použití české husy ve velkochovech, takže dodnes jsou základem populace pouze selské chovy. Skoro výhradně se využívá přirozená reprodukce, protože husa spolehlivě vysedí 10 - 15 vajec, pokud ji hospodyně nedonutí k vyšší snášce jejich odebíráním; pak husu ale už většinou nenasazuje. Housata se po vylíhnutí drží ve chlévě a až zhruba po dvou týdnech se vypouštějí na pastvu. Základem potravy je zelené krmení, šroty, zrní, vařené brambory, popř. zbytky z kuchyně, obohacené minerálními i vitaminovými přídavky. České husy celkem dobře prospívají také v omezeném výběhu, neboť jsou klidného temperamentu, ale krmná dávka pak musí být mnohem bohatší, než když se pasou. Vždy však musí mít možnost koupání.

Husa česká je uznávána jen v bílém zbarvení s modrou oční duhovkou a oranžově červeným zobákem i běháky se světlými drápy. Vzhledem k pigmentované oční duhovce se přes její čistě bílé peří nejedná o albína, protože opravdovému, úplnému albínovi chybí pigment také v duhovce, kterou prosvítají cévy s krví. Duhovka se pak vyznačuje typickou červenou barvou známou např. u bílých králíků. Požadavkem standardu české husy je také bohaté prachové peří.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)