Český strakáč (ČS)

Nejpočetněji zastoupeným plemenem králíků v genetických zdrojích je český strakáč barvy černobílé (ostatní barvy nejsou do genetických zdrojů zařazeny).

Český strakáč je považován vrchol českého chovu králíků. Jeho více než stoletý vývoj v české chovatelské historii nebyl vůbec jednoduchý a přímočarý, kdy generace našich předků jeho vývoj často komplikovala, což v důsledcích pociťujeme v chovu dodnes, neboť „genetická setrvačnost“ v populaci přetrvává desetiletí.

Za průkopníka myšlenky chovu českého strakáče je považován J. V. Kálal, nejvýznamnější osobnost českého králíkářství přelomu 19. a 20. století. Jak píše v knížce „Králík, jeho odrůdy, význam národohospodářský a pomůcky k povznesení nejmladšího hospodářského odvětví“ v roce 1908:
„Český králík – od nepamětných dob chována, či spíše trpěna jest ve stájích pod dobytkem hovězím, u koz a ovcí neb v komorách živá hračka dětí, malý český stájový králík.
…žasnouti musíme, že uchoval si celou řadu vzácných vlastností, které u žádné jiné ušlechtilé odrůdy nenacházíme v té míře spojeny. Neobyčejná plodnost 6 – 7 vrhů po 7 – 12 kusech stala se téměř příslovečnou. Co do otužilosti proti vlivu povětrnosti a jejím změnám, vzdorovitosti proti nemocem nepřekonává domácího českého králíka žádná ušlechtilá odrůda. Skromnost co do potravy i ubytování jest i jemu vlastní…
Český domácí králík vyskytuje se ve všech barvách savců jednobarevný, pruhovaný i strakatý. S ohledem na kožišinu nejcennější jsou kusy jednobarevné bílé, šedé, černé a pak černobíle strakaté. …Tělo jest spíše zavalité než táhlé, hlava samců kulatá, čelo a nos vyklenuté, u králic úzká a špičatá. Uši jsou při kořenu svalnaté, 9 – 12 cm dlouhé, vzhůru postavené a spíše do předu se klonící. Srst jest jemná, krátká a hustá k výrobě krtka, tuleně, skunka, a pokud se kožišin bílých i k výrobě hermelínu, kuny a zebry velmi vhodná. Český domácí králík nevyniká značnou váhou těla, ale pokud mé zušlechťovací pokusy ukázaly, … mohu tvrditi, že při obecné snaze zušlechtiti racionelním chovem českého králíka, jest zušlechtění jeho po stránce sportovní a hospodářské možné, snadné a žádoucí. Na českých výstavách objevily se již 5 i 6 kg čeští strakáči. Velikost a tvar těla belgických obrů musí býti cílem i při chovu a zušlechtění českých králíků.“

Vývoj českého strakáče byl v dalších letech (prakticky až do 2. světové války) jednoznačně ovlivněn existencí německého strakáče, jakožto představitele tehdy mimořádně oblíbených obrovitých plemen a anglického strakáče na straně druhé, jako drobného strakáče kolem 3 kg. Chov a soupeření těchto plemen vedle sebe na malém prostoru českých zemí přinášel řadu nejasností mezi chovateli i odborníky té doby.

Významnou úlohu ve vývoji ČS vždy sehrával zejména Klub chovatelů českých strakáčů založený s celostátní působností již počátkem 30. let a prakticky nepřetržitě fungující dodnes. Jedním z nejvýznamnějších představitelů v té době byl Jaroslav Dražan z Pcher u Kladna, v současných dobách vede Klub Oldřich Palounek z Čejetic u Mladé Boleslavi.

Současný chov ČS se potýká se dvěma zásadními exteriérovými tvarovými problémy: výskytem lalůčků u samců a vadami v průběhu hřbetní linie – utvářením pánevní partie (výrazně vystouplé hrboly kyčelních kostí až sražená záď). Dnes (možná už desetiletí) je to nejčastěji diskutovaný problém, zřejmě první na něj upozornil na popud německých chovatelů Ing. Fingerland v roce 1980. Příčina je hledána ve způsobu selekce v chovech ČS, kdy na prvním místě je fenomén kresby a daleko vzadu v pořadí důležitosti bylo a je utváření hřbetu králíka nebo lalůčky. Navíc je nutno si uvědomit, že po celá desetiletí chovu to byly přípustné vady, nad nimiž nejen chovatelé, soudci, ale i vzorníky přivírali oči.

Tyto problémy jsou považované za historicky po generace zafixované v početné populaci českých strakáčů, vzniklé během první poloviny 20. století za okolností výše nastíněných. Zásadní změna v celé populaci by si vyžádala tvrdou selekci v tvaru v celé populaci po několik generací. Zahraniční populace (např. německých malých strakáčů) vznikly v novodobé historii za použití vybraných nejlepších ČS za zcela jiných podmínek, než byl vývoj naší početné populace. Jednou z těch podmínek byl i přístup ke zmiňovaným tvarovým vadám ve vzornících, systém posuzování i selekce v chovech při početně omezené populaci.

Přes zmíněné tvarové nedostatky, jejichž odstraňování šlechtěním je kořením chovatelské záliby, je český strakáč v černobílé barvě nejoblíbenějším národním plemenem, o čemž svědčí počty vystavovaných zvířat na většině našich vrcholných výstav.

Přesto právě reprezentace ČS na zahraničních výstavách (Interkanin i některé evropské výstavy) před rokem 1989 velmi výrazně přispěla k mezinárodní popularitě a jeho postupnému rozšíření v evropských zemích – jako český strakáč je chován například v Belgii, Rakousku nebo Švýcarsku, díky chovatelské diplomacii Ing. Jaroslava Fingerlanda a Herberta Zense je zařazen i v Evropském vzorníku. Zcela samostatnou kapitolou je vznik a chov malého strakáče v Německu po roce 1970. Srovnání zahraničních populací českého strakáče (nebo podobných strakáčů) s našimi ČS by bylo možné, každá má svoje přednosti a nedostatky, detailní porovnání by si vyžádalo hodně prostoru. Všechno dělají jenom lidé a mezi chovatelem strakáčů v Rakousku, Německu nebo u nás zas tak zásadní rozdíl není a i díky neexistujícím hranicím v současné Evropě se rozdíly mezi těmito populacemi budou zmenšovat.

Právě proto je na místě zopakovat si ideální představu českého strakáče tak, aby zůstal českým strakáčem, ušlechtilým a líbivým králíkem i do budoucnosti:

- hmotnost dospělých zvířat kolem 3,60 kg
- hlava krátká, klenutá se širokým nosem i čelem, u samic jemnější (ale ne dlouhá a úzká), uši dlouhé kolem 11 cm, dobře osrstěné, silnější, rozevřené, na koncích zaoblené,
- tělo mírně zavalité, kompaktní, ale dostatečně dlouhé, s nepříliš zřetelným krkem, bez tvarových nedostatků,
- končetiny středně dlouhé, pevné s kočičím nášlapem a polovysokým postojem,
- srst středně dlouhá (2,5 cm) s nepříliš dlouhými, pevnými a pružnými pesíky,
- kresebné znaky na hlavě čistě ohraničené, výrazné (např. čisté čelo), skráňové skvrny větší (asi 1 cm v průměru) v dostatečné vzdálenosti od očních kroužků,
- úhoř od zátylku až po pírko stejnoměrný, kolem 2 cm široký, bez přidružených skvrn,
- výrazná a symetrická boční kresba ideálně 5 kulatých nebo okrouhlých skvrn o průměru kolem 2,5 cm,
- černá barva kresby velmi intenzívní, bez bílých chloupků zejména na uších nebo v kresbě hlavy.

Užitkové vlastnosti, přesto že ČS je po generace předmětem sportovního chovu zaměřeného na krásu, odpovídají středním plemenům této váhové kategorie. Významná je skromnost, zejména pro nižší potřebu jadrných krmiv, schopnost zužitkovat objemná krmiva, bezproblémové zabřezávání a dobré mateřské vlastnosti. V roce 2007 se průměrně v chovech ČS registrovaných v Centrální plemenné knize narodilo 6,49 mláděte, odchováno bylo 5,03 mláděte na vrh. Procento ztrát odpovídá genetickému založení – to je ta čtvrtina narozených mláďat mlynářů.

Z hlediska užitkových vlastností je nevýhodou právě samotné genetické založení strakatosti – anglická strakatost podmíněná genem K (typická strakatost heterozygot Kk, homozygoti (po 25 % mláďat) kk celobarevní, mlynáři KK. Dominantní alela K v homozygotním stavu přináší snížení životaschopnosti (mláďata zpravidla nepřežijí věk 2 – 3 měsíců), snížení přírůstků a velikosti nositele na základě hypoganglinozního stavu plaků v distálním kolonu a sklonu k hypotyreóze v kombinaci se snížením činnosti hypofýzy. Typickým příznakem jsou příznaky syndromu megakolonu (rozšíření a ucpání tlustého střeva – tračníku u králíčat), které byly zjištěny i v populacích brojlerových králíků, kam se tento gen dostal zřejmě při použití obrovitých strakáčů (např. NoS) při hybridizaci v minulosti. Homozygotní stav KK se může vyskytnout a uplatnit i v albinotických populacích.

V roce 1997 bylo do genových zdrojů zařazeno 66 chovů ve všech barvách, od r. 2001 je však podporován pouze ráz černobílý. V současnosti je zde zařazeno 36 chovů se 420 králíky (necelých 200 samic). Je evidován v evropských genových zdrojích (RESGEN 060).

Český strakáč, původní plemeno vzniklé před více než sto lety péčí generací našich předchůdců, můžeme právem považovat za doklad historie, kulturní památku i toho, jak prostý člověk začal před sto lety tvořil hezkého, ušlechtilého králíčka a zanechal nám jej jako živé kulturní dědictví našeho venkova. Každý chovatel pokračující v tomto náročném chovatelském úsilí zaslouží uznání.

Český strakáč – barevné rázy

Barevné rázy českého strakáče byly původně v roce 1997 zařazeny do genetických zdrojů, které byly zahrnuty do dotací poskytovaných na udržení chovů původních národních plemen vyjmenovaných vyhláškou MZe. V roce 2002 se situace změnila a barevné rázy Českého strakáče nejsou od této doby součástí genových zdrojů, přesto jsou jistě tím nejzajímavějším, co české králíkářství přineslo, a proto si zaslouží i nadále naši pozornost.

Jestliže je černobílý Český strakáč perlou našeho chovu králíků, pak barevné rázy představují nejméně stejně náročný chov, komplikovaný navíc podstatně užší chovnou základnou. Náš současný vzorník uvádí tyto rázy: modrý, havanovitý, žlutý, divoký, železitý, činčilový, madagaskarový, želvovinový, černožlutý a modrožlutý. Přestože jsou to rázy jednoho plemene, má každý svou vlastní historii, chovatelskou a šlechtitelskou problematiku odlišnou od ostatních.

Historicky od prvopočátků chovu ČS byly zmiňovány i J. V. Kálalem kromě černé i další barevné rázy. Podobně Jan Machek ve Zvířeně 1934 uvádí: „ČS králík vyskytuje se v barvě černo, modro, zaječité i železitě bílé, nejcennější z nich však jest černobílý, jednak pro jeho původnost, jednak pro ostré vyzírání barvy, ostře se vyrážející.“

Všechny uváděné barvy strakáčů se mohly vyštěpovat v chovech černobílých českých strakáčů. Králíkům těmto barevným rázům se zřejmě nikdo nevěnoval a byly spíše přehlíženy – nikde není zmínka o samostatném chovu, vystavování nebo fotografiích až do 50. nebo 60. let (jedinou zmínkou je poznámka Ing. V. Kálala z roku 1963 o modrých a hnědých kolem 1. světové války). Tehdy byly postupně barevné rázy zařazovány do vzorníků, například vzorník z roku 1959 už popisuje modré, žluté, madagaskarové, hnědé a divoké. Přesto ani v tomto období nebyly tyto rázy (snad s výjimkou modrého) chovány.

Samostatnou kapitolou je strakáč plzeňský, dnes barevný ráz černožlutý. Plzeňský strakáč je chován už od 20. let minulého století na Plzeňsku, se šlechtěním začal v letech 1908 až 1914 Václav Hrubý, který je poprvé vystavil v roce 1920 a v dalších letech již byl zařazen do vzorníku. Jeho součástí zůstal až do roku 1980, kdy je ve společném standardu uveden pouze Tříbarevný strakáč, plemeno podobné, s trochu delší tradicí (uznán v Německu pod názvem rýnský strakáč v roce 1905), s nespornými exteriérovými kvalitami i větším rozšířením ve světě.

Z iniciativy několika členů klubu bylo počátkem 80. let (1984) zahájeno regenerační šlechtění nejprve japanovitého, později černožlutého českého strakáče. Ten byl uznán v roce 1989. Významnými chovateli byli a jsou Zdeněk Laštovka, Ladislav Hrstka a Jiří Svítil. V Klubu chovatelů je chován deseti chovateli, v loňském roce bylo v chovech 20 samců a 45 samic. V roce 2007 bylo registrováno 65 černožlutých mláďat, tj. průměr 1,5 na králici. U černožlutých je největším problémem typ – netypická hlava a delší uši a tělo českému strakáči nesluší. Modrožlutý barevný ráz, který byl zařazen do vzorníku až v roce 2003, se výjimečně může vyštěpovat z černožlutých. V současné době není v evidenci chovných králíků ani odchovů v Klubu chovatelů králíků ČS. Soustavně se tomuto plemeni zřejmě věnoval pouze chovatel František Vítů z Třeště.

Modrý barevný ráz je dnes po černém nejoblíbenější. Zřejmě se vždy vyštěpoval v chovech černobílých a nikdy nebyl cíleně zušlechťován celomodrými plemeny králíků např. Vm. K regeneraci byli používáni ČS černobílí. Znaky tvaru a typu jsou velice podobné u obou rázů, barva zpravidla není problémem, jen světlý lem uší (až bílé skupinky) se objevuje častěji. Mezi nejvýznamnější chovatele patřili v minulosti František Šalda nebo S. Šimeček z Hovoran. V současnosti je v Klubu chován dvanácti chovateli se stavem 29 samců a 68 samic, registrováno bylo 133 mláďat, tj. zhruba 2 na chovnou králici.

Havanovitý ráz je dalším oblíbeným barevným rázem českých strakáčů. O jeho vznik se zasloužil především František Švejda ze Slatiňan, který koncem 50. a v 60. letech zorganizoval šlechtění za přispění dalších chovatelů. Křížením ČS čb a Havanských králíků zejména v počátcích a následnou trpělivou dlouholetou šlechtitelskou prací přivedl havanovitého strakáče na první místo v barevných rázech, což se odrazilo i úspěšnou mezinárodní reprezentací a ziskem titulů šampionů na výstavách Interkanin. Tyto úspěchy napomohly i rozšíření do sousedních zemí, zejména tehdejší NSR. Chovatelská problematika je obdobná jako u ostatních rázů, s čistokrevnou plemenitbou nevystačíme vzhledem k omezené chovatelské základně. Osvěžení krve Havanou je čas od času vhodné i v současnosti, častěji je regeneraci nutno provést s pomocí ČS čb. Předností tohoto barevného rázu je u řady zvířat typičnost – právě vliv charakteristických znaků havanského králíka (hlava, uši) je zajímavý a přínosný k líbivosti havanovitého rázu.

Divoký barevný ráz zřejmě vznikl rovněž ve Slatiňanech v chovu Františka Švejdy staršího a mladšího. Již v minulosti se jistě vyskytovali strakáči divocí, ale až tito chovatelé se jim soustavně věnovali a dovedli na vysokou úroveň. V roce 1982 dokonce s úspěchem vystavovali tento ráz na Interkanin v Budapešti. Václav Branda zmiňuje vznik tohoto rázu už po roce 1945 u pražského chovatele.

Železitý barevný ráz je chován stejnými chovateli jako divoký, genetické založení barev předpokládá vyštěpení železité barvy z divokých.

Žlutý barevný ráz je uváděn už v 50. letech, oficiální uznání však proběhlo až v roce 1972 zásluhou chovatele Hrdiny ze Ždánic. Žlutá barva u strakáčů je jednou z nejproblematičtějších, většina králíků je spíše divoce žlutá s poměrně výrazným šedým nádechem, řešením by byla regenerace za použití např. Nč (to doporučoval už Václav Branda při uznávání) a velmi přísné selekce, ovšem byla by to práce nejméně na 5 generací.

Madagaskarový ráz byl uznán rovněž v roce 1972 rovněž v chovu Františka Hrdiny, v minulých letech ho choval Karel Chadraba (podobně jako žluté). Dnes však není v chovech členů klubu zastoupen, což je škoda. Příbuzným barevným rázem je želvovinový (modrý madagaskarový), který byl do vzorníku zařazen až v roce 1986. Činčilový barevný ráz byl zařazen do vzorníku až v roce 1994.

Náročnost chovu barevných českých strakáčů je dána několika faktory:

- Tvarové a typové vlastnosti ČS základního černobílého rázu jsou základem náročnosti, už dosažení dokonalosti tvaru a typu není vůbec jednoduché. Výběr co nejkvalitnějších chovných zvířat je jedinou radou – ale musí být z čeho vybírat.
- Úzká chovatelská základna - v malém počtu chovů je minimum chovných králíků, pro šlechtění je pak výhodou poměr samců a samic kolem 1: 2 jak lze vidět z počtů zvířat v chovech.
- Nízký počet registrovaných králíčat (zpravidla 1 – 2, výjimečně 3 na samici za rok) od tohoto malého počtu králic ukazuje na nízký počet standardně zbarvených králíčat ve vrzích, další příčinou je i malý počet vrhů (1 – 2) na králici během roku. Řešením může být zvýšení počtu vrhů během roku (alespoň 3 – 4), což vyžaduje především zlepšení podmínek chovu a výživy.
- Základním negativním faktorem je pak malá možnost selekce (nízká intenzita selekce) z odchovů - vybrat dostatečně kvalitní chovná zvířata je umění.
- Nutností chovu barevných rázů ČS je regenerace v určitých intervalech. Méně často je použito k regeneraci plemeno přinášející požadovanou barvu, což znamená o několik generací delší cestu k žádoucímu výsledku. Výhodou může však být vylepšení tvaru, typu, případně srsti v dalších generacích. Častěji je využit vhodný (co nejdokonalejší) jedinec ČS čb, kdy již ve 2. generaci můžeme u většiny barevných rázů očekávat standardního strakáče použitelného na výstavu.
- Základem úspěchu je výběr vhodných chovných zvířat do chovu i přísná selekce v odchovech, ale i to může být z nejrůznějších hledisek komplikované, zejména pro úzkou krevní základnu většiny barevných rázů.

Standard plemene ze Vzorníku plemen králíků (ing. Zadina, 2003)