Český luštič (ČL)

Dalším domácím plemenem zařazeným do genetických zdrojů je český luštič, plemeno vzniklé již záměrným křížením původních plemen s jasným cílem v době téměř současné.

Českého luštiče vyšlechtil Václav Pém z Dolan u Kralup v letech 1954 až 1959 z králíků kamzičích a marburských, plemeno bylo uznáno v září roku 1959. Na šlechtění se významně podílel Ing. Jaroslav Fingerland, nejvýznamnější český králíkářský genetik 2. poloviny minulého století, který poskytl genetický plán postupu křížení a dalšího šlechtění. Inspirací mu byly zřejmě i údaje o šlechtění tzv. dahlemského prubíře, neboli pískového králíka, který vznikl zásluhou profesora Nachsheima ve 30. letech v univerzitním ústavu v Berlíně, ale jež nebyl v běžných chovech nikdy chován a zanikl.

Přes velmi rychlé uznání do českého vzorníku neměl ani český luštič jednoduchou cestu do českých a moravských chovů králíků. Ještě 10 let po uznání píše Ing. Fingerland v publikaci Chováme králíky (1969): „Tento králík se u nás chová jen ojediněle“ a jediným chovatelem je uváděn pouze samotný šlechtitel Václav Pém. Tato situace určitého nezájmu o českého luštiče trvala až do poloviny 70. let, kdy se ho ujali moravští chovatelé, jmenovitě Karel Zouhar z Brna a Blahoslav Stejskal ze Želešic, kteří v tomto období (1977) založili chovatelský klub. Dalším významným propagátorem až do dnešních dnů je ing. Břetislav Hanák z Dubňan.

Cílevědomě, na vysoké odborné úrovni tento malý kolektiv chovatelů „rozjel“ klubovou plemenářskou práci pro rozvoj a rozšíření českého luštiče, která přinesla už počátkem 80. let ovoce v podobě několika šampionů na tehdejších mezinárodních výstavách Interkanin (například mezinárodní šampion v Budapešti 1982) zejména zásluhou Blahoše Stejskala. To mělo pozitivní dopad nejen na rozšíření domácí, ale je možno se domnívat, že se tato zvířata stala inspirací pro šlechtění v tehdejší NDR a později v NSR, kde byl separátor uznán až v roce 1989. Za zmínku stojí i úspěšná reprezentace českého luštiče na první skutečně evropské výstavě v Zuidlarenu, byť pod názvem separátor.

Existence podobných plemen v různých zemích (v tomto případě separátora v německém i evropském vzorníku nebo plemene beige ve Velké Británii a Nizozemí) není neobvyklá u všech druhů domácích a hospodářských zvířat a nemělo by být na překážku domácímu rozšíření plemene. Odlišnosti mezi těmito plemeny jsou v živé hmotnosti, plemenném typu, ale i v detailech odstínového projevu barev srsti. To pak v souhrnu vytváří jedinečnost plemene, přestože se nezasvěcenému pozorovateli mohou zdát odlišnosti nevýznamné, zejména pokud je poukazováno (poněkud zjednodušeně) na naprosto stejný genotyp.

Základní genetická konfigurace (Abcdg), podmiňující „luštící“ genotyp založený na recesivních alelách tvořících základní charakteristiku zbarvení králíka, vytváří žlutavě pískové zbarvení srsti se stínováním na určitých místech. Musíme však předpokládat existenci dalších modifikujících genů a jejich alel, podmiňující odstínové odchylky základní barvy i výraznosti znaků, které se projevují na místech kamzičích znaků.

Při popisu exteriéru a zejména barvy srsti se musíme vrátit k původnímu popisu českého luštiče ze 60. let z pera Ing. Fingerlanda (1969): Český luštič má barvu žlutou s mírně šedavým nádechem, jeho barva se dá přirovnat k barvě říčního písku, podsada je červenavě žlutá, na břiše světlejší až krémově žlutá. Obdobně původní vzorník z roku 1966 charakterizuje barvu srsti - „je na celém těle žlutá se světle šedým nádechem připomínajícím barvu písku, světle šedý nádech je více znatelný na hlavě a uších, spodině těla a na bocích“. Postupně během desetiletí dochází k zvýraznění těchto barev, takže vzorník z roku 1994 (opět z pera Ing. Fingerlanda), podobně jako vzorník platný, uvádí: „barva krycího chlupu je po celém těle špinavě žlutá s jemným šedomodrým nádechem (závojem), na hlavě, uších, břiše a na bocích těla je šedavě modrý závoj nejvýraznější“.

V této souvislosti charakteristika barvy i samotné genetické založení barvy (modifikující faktory) jsou u separátora podstatně odlišnější, než je obvykle uvažováno. K šlechtění byl u našich sousedů použit i králík havana, jedno z nejlíbivějších, typově a tvarově nejdokonalejších plemen na německých výstavách, což se odrazilo i na exteriérových vlastnostech tohoto plemene. Celkově příliš červenohnědavá základní barva, intenzivně modré znaky a často modravá podsada však českému luštiči nesvědčí, mnohdy je možno taková zvířata charakterizovat jako modré madagaskarové. S použitím tohoto plemena, nejen pro typ malého plemene a nižší hmotnost, je nutno postupovat velmi opatrně. Přesto je v našich chovech, vzhledem k dostupnosti a rychlému účinku, přilití krve separátora poměrně časté.

Obtížnější, delší, ale originálnější cestou je získání nových nepříbuzných linií českého luštiče (které je vzhledem k početně omezené populaci nutné) v regeneračním chovu za využití původního postupu, tj. křížením králíka durynského a marburským. Členové klubu vyzkoušeli i další plemena v kombinaci s Du (namísto marburského - přeci jen je dnes problematický v typu i tvaru, nemluvě o nevhodné hmotnosti) byl využíván moravský modrý, modrý rex, nověji i vídeňský modrý nebo zemplínský. Při regeneraci je nutno zdůraznit tři hlavní aspekty v každém směru šlechtění:

1. Barva krycí srsti, tak jak byla popisována výše, je základem – celkově jemná, pastelově písková, pouze s lehkým, šedomodrým závojem.
2. Optimální hmotnost kolem 3,7 až 3,9 kg předpokládá optimální rozvoj typových vlastností (rozmezí na plný počet bodů v pozici hmotnost je 3,5 až 4,25 kg).
3. Typičnost těla, hlavy a uší musí odpovídat střednímu plemeni (délka a šířka těla, síla končetin) a uvedené optimální hmotnosti, včetně délky uší v rozmezí 11-12 cm. Pozor na králíky s jemným typem a nízkou hmotností, kteří se vyskytují poměrně často. Méně obvyklí jsou velcí, dlouzí a případně hrubší králíci, jejichž využití může být ovšem někdy při šlechtění přínosem.

Dávno pryč jsou doby, kdy platilo tvrzení, že vzhledem k speciálnímu charakteru tohoto plemena nejsou typ těla, hlavy nebo délka uší pro posuzování podstatné. Líbivý exteriér, typ a tvar v optimálním projevu jsou u každého plemene základem chovatelských úspěchů.

Užitkové vlastnosti nebyly u českého luštiče nikdy předmětem šlechtění, zájem chovatelů byl vždy soustředěn na exteriérové znaky (to samozřejmě platí i pro další plemena). Spíše působil přírodní výběr (ten funguje vždy a v každém chovu) a po generace přirozeně upevňované vlastnosti jsou pevně zakotveny v charakteristice plemene. Chovatelé oceňovali přizpůsobivost běžným chovatelským podmínkám, využití tradičních objemných krmiv, často je poukazováno na velmi dobrou plodnost a kvalitu masa při velmi malém podílu kůže na jatečném králíku. Intenzita růstu nebyla nikdy přesně hodnocena, měsíční přírůstky králíčat jsou nižší, přesně jak to odpovídá hmotnostní kategorii i „vzorníkovým“ přírůstkům.

Plodnost českých luštičů je rovněž hodnocena dobře, je ve středu mezi plemeny genetických zdrojů. Například v roce 2007 dosáhl průměr narozených mláďat u 60 králic v genetických zdrojích 5,64 na vrh, odchováno bylo 5,26 králíčete. V průměru je na každou králici registrováno téměř 6 králíčat ročně (v roce 2007 celkově 352 mláďat).

Stav populace českých luštičů v genetických zdrojích: V roce 1997, kdy byla zahájena soustavná práce v genetických zdrojích králíků, bylo do tohoto programu zařazeno 12 chovů s 80 králíky, nyní jsou to počty prakticky totožné. Populace českých luštičů je po Ččp početně nejmenší mezi plemeny genetických zdrojů a stojí za uvážení, co dalšího dělat pro její rozšíření. Počty registrovaných mláďat jsou však stabilní, s mírně vzestupnou tendencí, přesto však poměrně nevýrazně reagující na poskytované dotace.

Počty vystavených králíků na některých národních výstavách mladých králíků od roku 1972 rovněž ukazují na setrvalý stav – například totožný počet ČL vystavený v roce 1979 a 2007.

Udržení stability a kvality takovéto populace čistokrevného plemene není vůbec jednoduché, postupné rozšíření a zkvalitnění je věcí malého kolektivu obětavých chovatelů, kterým je třeba vyslovit uznání a popřát mnoho štěstí, ale i podpory do dalšího chovu.

Standard plemene ze Vzorníku plemen králíků (ing. Zadina, 2003)