Hrabaví (Galliformes)

Tento řád tvoří 5 čeledí, 70 rodů a 258 druhů.

Charakteristickým znakem hrabavých ptáků jsou silné, středně dlouhé hrabavé nohy, které mají čtyři prsty. Zadní prst je rudimentální, což znamená, že na běháku vyrůstá poněkud výše. Na běhácích hrabavých ptáků se vyskytují ostruhy (rohovitý výrůstek různé délky a šířky v závislosti na druhu ptáků), které jsou mnohem více vyvinuty u samčího pohlaví. Ostruhy slouží ptákům vedle zobáku jako zbraň při soubojích samců v době toku a k jejich obraně. Dalším specifickým znakem hrabavých je krátký a silný zobák.

Nejvýznamnější skupinou tohoto řádu z chovatelského hlediska je čeleď bažantovitých (Phasianidae). Velikost zástupců tohoto řádu kolísá mezi čínskou křepelkou, která je jen o málo větší než vrabec, přes celou řadu druhů bažantů až po páva a krocana. Všichni zástupci této čeledi jsou ptáci nekrmiví, to znamená, že mláďata si ihned po vylíhnutí obstarávají potravu sama. Z tohoto důvodu se mláďata líhnou mnohem dokonaleji vybavena ve srovnání s mláďaty krmivých ptáků. Jsou porostlá souvislým prachovým peřím, ihned po vylíhnutí vidí, jsou pohyblivá a schopná sama vyhledávat a přijímat potravu. Péče matky o mláďata spočívá především v jejich zahřívání, vodění a ochraně. Mláďata bažantovitých jsou nesmírně choulostivá a náročná ve vztahu k teplotě vnějšího prostředí, neboť po vylíhnutí mají v závislosti na druhu tělesnou teplotu o jeden až dva stupně Celsia nižší než dospělí ptáci. K vyrovnání tělesné teploty na úroveň dospělých dochází po prvém týdnu věku mláďat. K úplnému vývinu termoregulace, opět v závislosti na druhové příslušnosti dochází mezi třetím až šestým týdnem věku.

Zástupci této čeledi nejčastěji chovaní v zájmových chovech pocházejí v převážné míře z Asie, méně již z Evropy, Ameriky a Afriky. Nejčastějším biotopem tvořícím jejich přirozené životní prostředí jsou křovinaté porosty nebo lesy s křovinatým podrostem, pro řadu druhů však i otevřená krajina jako stepi a rozsáhlé zemědělské oblasti. Bažantovití jsou v naprosté většině stálými ptáky, i když i mezi nimi lze nalézt některé tažné druhy, např. evropskou křepelku polní.

U většiny bažantovitých je výrazně vyvinut pohlavní dimorfismus. Samci (kohouti) bývají zpravidla větší a mohutnější než samice (slepice) a jsou též mnohem pestřeji zbarveni. U některých druhů mají samci na hlavě různé kožovité výrůstky – laloky či jiné ozdoby, kterými se odlišují od samiček. Tělo bažantovitých je zavalité, hlava většinou úzká a krk krátký. Křídla jsou krátká a široká. Ocas je u některých zástupců (křepelky) krátký, někdy zaoblený, u některých druhů rovný, jindy (bažanti) dlouhý a stupňovitý. Někteří zástupci mají extrémně dlouhý ocas tvořený rýdovacími pery a ocasními krovkami (páv korunkatý).

Bažantovití se převážně zdržují na zemi, kde si také vyhledávají potravu. Celá řada druhů však hřaduje na keřích a stromech, často i ve značné výšce. Pohyb po zemi je velmi obratný a rychlý. Zástupci této skupiny ptáků většinou dobře a rychle létají, ale často dávají přednost útěku před nebezpečím do úkrytu po zemi. Vzlétnou většinou až při bezprostředním ohrožení.

Tok bažantovitých je většinou nápadný a bouřlivý. Samci při něm často předvádějí celou řadu postojů a póz doprovázených hlasovými projevy. Najdeme mezi nimi druhy polygamní, kde se kohouti páří během toku s několika slepicemi a kde o vylíhlé potomstvo pečuje matka sama (bažanti, páv) a také druhy monogamní, kde ptáci tvoří trvalé páry a kde i o vylíhlé potomstvo se starají oba rodiče (koroptev polní, křepelka čínská).

Hnízdění probíhá zpravidla na zemi a hnízda bývají často velmi pečlivě ukryta. Snáška na rozdíl od jiných ptáků bývá velmi početná, protože vysoké procento mláďat uhyne při nepříznivém počasí nebo se stává kořistí dravých ptáků a drobných šelem.

Hrabaví ptáci se nekoupají, nečistot a endoparazitů se zbavují popelením. V mládí, zvláště v prvních týdnech po vylíhnutí, se živí převážně živočišnou potravou, kterou tvoří hlavně hmyz. V potravě dospělých jedinců převažuje složka rostlinná, složená hlavně ze semen a bobulí.