Perličky (PE)

Perlička vznikla domestikací africké perličky kropenaté (Numida meleagris) už ve starověku a byla oblíbena ve starém Řecku i Římě. Ale po pádu Římské říše zájem o chov perliček v celé Evropě rapidně poklesl, patrně vzhledem k odlišným způsobům chovu domácích zvířat počátkem středověku a perličky vymizely z povědomí našich předků. V Africe se však chovaly stále a ze západoafrického pobřeží byly opět importovány do Evropy španělskými mořeplavci během 15. století. Teprve tato populace představuje základ našich dnešních chovů. Pro svérázné chování, toulavost, nepříjemný křik a malou užitkovost se perličky nikdy v drobnochovech více nerozšířily. Až v posledních letech vznikají v Itálii, Francii a Nizozemsku moderní velkochovy, kde se chovají prošlechtěné masné nebo i nosné linie. V těchto zemích je obliba vajec, a zvláště lahodného masa, které chutí připomíná bažantí, odedávna nesrovnatelně vyšší než jinde v Evropě, kde stále převládá statkový polovolný chov úzké skupiny příznivců perliček.

Zpravidla se drží jenom malá skupina perliček s 1 nebo několika málo perláky (samci). Jedincům je dopřávána maximální volnost pohybu, která perličkám naprosto vyhovuje. Jakékoli vyplašení nebo hnutí mysli provází pronikavý, daleko slyšitelný křik. Chovat perličky v souvislé zástavbě je tak prakticky nemyslitelné a i tam, kde sousedy svým křikem neobtěžují, např. na osamělých staveních, musí každý návštěvník počítat s hlasitým ohlášením už na dvoře. Obhájci perliček však tvrdí, že hlas má také své klady a zahání potkany nebo krysy ze širokého okolí. Většinu dne perličky tráví daleko od kurníku, kde shánějí většinu potřebné potravy nebo odpočívají a popelí se. Bohužel mívají sklon nocovat na stromech, takže je praktické nalákat je na večerní krmení do kurníku a pak je zavřít. Ve vegetační době může být základní krmná dávka předkládaná večer jen doplňkem. Na dávno domestikované ptáky poměrně dobře létají a jsou schopné přeletět na desítky metrů vzdálená místa a pochopitelně ani vysoký plot není pro ně překážkou. Bočně zploštělé tělo usnadňuje hbité proplétání hustou vegetací a přes volná prostranství dokážou překvapivě rychle přeběhnout. Důsledkem domestikace bylo sice na jedné straně zvětšení hmotnosti těla a počtu vajec, ale na druhé straně ztráta pudu jejich inkubace a vodění mláďat. Až na výjimky, kdy perlička spíše náhodou zasedne, je jistější průběžně jí vejce odebírat, uskladnit je v chladu a pak nasadit pod náhradní matku nebo do inkubátoru. Vejce mají silnější skořápku než slepičí a bez snížení líhnivosti vydrží až několik týdnů. Perlíčatům se musí věnovat vyšší péče v suchém a teplém prostředí jen do 3 týdnů, pak už jsou otužilejší a mohou za lepšího počasí ven.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)