Krůty

Sekce obsahuje především plemena krůt, která jsou uvedena ve Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, ČSCH, 2006). U vybraných plemen jsou uvedeny či budou postupně doplněny fotografie (příp. další fotografie daného plemene či rázu v této sekci nebo sekci jiné), videosnímky, stručná charakteristika (i dle Vzorníku plemen drůbeže od autorů Pavel a Tuláček, ČSCH, 2006, v pdf formátu).

V běžném názvosloví konzumentů i farmářů se v některých jazycích včetně češtiny krocani označují jako krůty, aniž by měl tento pojem vztah k pohlaví. V dalším textu je krůtou vždy míněna samice. Předkem všech domestikovaných krocanů je americký krocan divoký (Meleagris gallopavo), který byl dříve opakovaně vysazován do evropských obor a lesů jako atraktivní lovná zvěř. Ve většině zemí střední Evropy však tyto aklimatizační pokusy nedopadly dobře, takže se od nich posléze upustilo. Vinu neslo hlavně jarní chladné a vlhké počasí, které způsobovalo vysokou mortalitu čerstvě vylíhlých krůťat. Zbarvení divokého krocana je totožné s chovaným bronzovým krocanem. Domestikace proběhla ve Střední Americe pravděpodobně už dávno před začátkem našeho letopočtu, ale do Evropy se krocani dostali až po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492. Nejdříve získali oblibu v Anglii a na Pyrenejském poloostrově, kdežto v ostatních zemích Evropy byl po dlouhá staletí chov na produkci drůbežího masa spíše marginální záležitostí. Se západoevropskými osadníky se domestikovaní krocani dostali zpět do Severní Ameriky, která se později stala důležitým producentem této drůbeže, a tamější moderní vyšlechtěné formy se rozšířily během druhé poloviny 20. století do velkochovů celého světa. Na produkci krocaního masa se dnes podílejí převážně rychle rostoucí masní hybridi.

Donedávna se jako určující kritérium dělení domácích krocanů používala lokalita vyšlechtění plemen. Kromě původních bronzových krocanů se rozlišovali např. krocani beltswillští, virginští, krollwitzští a norfolští, které navíc doplňovala stabilizovaná, jasně barevně identifikovaná další plemena (zhruba 10) např. krocani černí, mědění, žlutí, modří, červení a pochopitelně také bronzoví. Dnes se stále více mezi chovateli i zootechniky prosazuje členění podle živé hmotnosti na tři základní váhové kategorie (skupiny), tj. na krocany lehké (mini) o hmotnosti 6 - 8 kg (krůty 4 - 6 kg), střední (midi) o hmotnosti 8 - 12 kg (krůty 5 - 7 kg) a těžké (maxi) o hmotnosti 9-15 kg (krůty 6 - 8 kg). Uvedené hmotnostní rozmezí se vztahuje jenom na chovná zvířata ve standardizovaných rozmnožovacích chovech, kdežto jateční, intenzivně prokrmovaní jedinci jsou pochopitelně těžší a v maxi skupině krocani běžně dosahují hmotnosti kolem 20 kg. Původní plemena se v moderním pojetí stávají pouze barevnými nebo kresebnými rázy (varietami) jednoho plemene, tj. domácího krocana. V evropských malochovech i velkochovech se více uplatňuje na 15 rázů a dalších asi 19 variet je vzácněji chováno zájmovými chovateli. Obdobně jako u slepic se pojetí variety, resp. jejího standardu, může v jednotlivých státech lišit.

Zlepšení ekonomické situace a prosazování zdravějších stravovacích návyků v druhé polovině 20. století vedlo ve vyspělých zemích mimo jiné také ke zvýšení spotřeby kvalitnějších, „hubenějších" druhů masa včetně krocaního. Vzrostlo množství specializovaných krocaních farem, kde se vykrmovali vícelinioví masní hybridi (brojleři), dodávaní v potřebném množství šlechtitelskými chovy. Již existující linie tzv. širokoprsých krocanů s nejméně 30% podílem prsní svaloviny na celkové hmotnosti byly odborně kříženy a jejich potomci obdobně jako jateční kuřata krmeni podle přesně stanovených kritérií ve standardizovaných podmínkách automatizovaných hal. Nastoupený trend se dnes ještě více rozvinul a propracoval, takže se krocaní pečínky nepodávají o svátečních dnech jen ve Velké Británii, Francii, USA či Kanadě, kde je jejich obliba tradicí, ale stávají se pravidelnou součástí jídelníčku ve všech vyspělých zemích.

Nejvýznamnější plemena krůt

• Krůty české (kr Č)
• Krůty naraganset (kr NG)
• Krůty standardní (kr ST)