Rodajlendky (RI)

Výsledkem šlechtitelského úsilí Američanů se v 2. polovině 19. století vedle plymutek staly i rodajlendky, které tak zhmotnily snahu o těžší plemeno s kombinovanou užitkovostí. Nezanedbatelné bylo také skvostné mahagonové peří s vysokým leskem, jehož barva se odrazila v původním názvu „Rhode Island Reds“. Rodajlenky vznikly křížením lehkých nosnic italského, španělského a severoamerického původu s robustními asijskými kočinkami a dobře osvalenými malajkami. Další selekce úspěšně směřovala ke zvyšování produkce vajec a rodajlendky lehčího nosného rázu zavádělo do svých chovů stále více amerických a později i evropských farmářů. Snášely totiž dobře specifické podmínky velkochovů.

Rodajlendky se sice chovaly ve třech zbarveních už několik desetiletí, ale teprve roku 1904 byl stanoven standard pro mahagonové a černé zbarvení; pro bílé zbarvení to bylo dokonce až o dva roky později. U starobylých plemen je takový skluz mezi vznikem a standardizací pochopitelný, ale novější plemena bývají uznána již do několika let po své barevné a vzhledové stabilizaci. Mahagonoví otcové a bílé matky se pak staly v druhé polovině 20. století výchozí linií pro jednoho z nejrozšířenějších nosných hybridů velkochovů, hnědého Hisexe. K jeho adaptibilitě vůči stresujícím podmínkám klecového chovu jistě pomohl klidný temperament rodajlendek, pro který je plemeno vhodné též do malochovů, i když se tam doporučuje větší výběh s možností sběru doplňkové potravy. Podle mínění labužníků totiž jen vejce takto krmených slepic mají správnou chuť a barvu žloutku. Hospodyně spíše ocení pravidelnou zimní snášku a její minimální omezení kvokavostí, která se u rodajlendek vyskytuje jen vzácně. Vůči chovateli a jeho rodině jsou velice krotké a mezi sebou nejsou, až na výjimky, agresivní. Dalším plusem je odolnost vůči nemocem a klimatickým výkyvům, který odráží jejich původ v deštivém a vlhkém Rhode Islandu na severovýchodě USA. Líhnivost je dobrá, rezavě ochmýřená kuřata rychle rostou a kuřice začínají snášet kolem 5. měsíce věku. V rodičovských liniích se kuřata zbarvením neliší, ale u víceliniového Hisexe je už colorsexing možný. Vylíhlí kohoutci jsou totiž bělaví a slepičky rezavé. Bílé zbarvení je jen o něco mladší než mahagonové nebo černé, ale v malochovech se nikdy nerozšířilo, neboť bílá drůbež nemohla konkurovat atraktivnějším zbarvením. V Evropě jsou bíle zbarvené rodajlenky standardizovány jen jako samostatné zbarvení, ale v USA jim šlechtitelé přisuzují dokonce statut samostatného plemene. Na starém kontinentě se vždy dávala přednost oběma klasickým zbarvením - mahagonovému a černému. Hřeben kohouta je střední, vzpřímený a jednoduchý, jako rarita se připouští růžicový. Laloky jsou středně velké, ušnice i oční duhovka červené. Zobák je světle rohový a běháky kohoutů sytě žluté. Podobný odstín mají běháky kuřic a nosnic začátkem nosné periody; během snášky podobně jako u dalších výkonných slepic bělají.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)