Orpingtonky (OP)

Plemeno vzniklo v Anglii z čistě praktických důvodů již roku 1880 jako výkonný producent vajec a masa. Za hlavní rodičovské linie byly při šlechtění využity langšanky, minorky a plymutky, jejichž potomci se vyznačovali vesměs černou barvou. Toto zbarvení se na dalších 20 let stalo jediným všeobecně uznávaným. Teprve počátkem 20. století se objevily orpingtonky bílé a žluté (okrové). Postavou se však od černých výrazně lišily, protože postrádaly dostatečně hranatý (kubický) trup, jehož dotvarování se u těchto zbarvení podařilo až časem. Jako užitkové a posléze okrasné plemeno dosáhly orpingtonky velké obliby v Evropě i Severní Americe. Ve 2. polovině 20. století estetický aspekt plně převládl a dnes jsou jedním z nejčastěji vystavovaných plemen. V Austrálii nově prošlechtěné tzv. australské orpingtonky se ve velkochovech často přikřižují k dalším, vysoce užitkovým rodičovským liniím, protože vylíhlá kuřata lze ihned dělit na slepičky a kohoutky podle zbarvení (colorsexing). Příslušný gen dodávají právě orpingtonky. Dospělá zvířata jsou černá se zlatavým krkem. Robustní tělo jim znemožňuje létat, takže se spolehlivě udrží za plůtkem vysokým kolem l m. Na chůzi však nejsou vůbec líné a větší část dne věnují shánění potravy za pobíhání a hrabání. I když se slepice rády pasou kolem stavení, musí mít možnost úkrytu před deštěm v suchém přístřešku nebo v kurníku. Peří žlutých nebo modrých jedinců opakovaným zvlhnutím a uschnutím postupně bledne, což je nežádoucí, protože je nelze použít k expozičním účelům. Bohaté peří se na nízko nesené spodině trupu snadno urousá nebo úplně promáčí a je nebezpečí nachladnutí. Pravidelné odklízení trusu ve výběhu nebo kurníku je nezbytností, aby trus neznečišťoval břišní opeření. Slepice často kvokají a jsou vynikajícími kvočnami, které se dají použít jako náhradní matky dalších, málo kvokavých plemen. Orpingtonky jsou klidného temperamentu, snadno zkrotnou a k chovateli se naučí přibíhat na zavolání nebo zapískání. Nikdy se přitom nesmí zapomenout odvděčit je alespoň trochou oblíbené potravy. U kohoutů se kromě vzhledu cení nezvykle hluboké a jemné kokrhání. Původní tři zbarvení orpingtonek jsou dodnes nejoblíbenější, ale je uznáváno nejméně 6 dalších barevných rázů, např. stříbrně kropenatý (černobílé peří), koroptví, červený nebo modrý. Zvláště ceněné jsou orpingtonky žluté, u kterých se zajímavé zbarvení snoubí s kuriózním krychlovým tvarem těla. Hřeben je jednoduchý, nízký, u obou pohlaví vzpřímený s 5 - 6 zuby. Laloky jsou větší, kruhovité. Ušnice jsou vždy červené, kdežto barva oční duhovky, běháků a zobáku je závislá na pigmentaci peří. Modré a černé zbarvení se vyznačuje tmavě hnědou duhovkou, ostatní zbarvení žlutooranžovou. Běháky jsou buď břidlicově šedé až černé, nebo bělavé až masové, zobák rohově žlutý nebo bělavý.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)