Minorky (MI)

Už koncem 1. tisíciletí n. l., ještě v dobách vlády Maurů, se na Pyrenejském poloostrově chovala drůbež charakteristických znaků, které odpovídaly dnešním minorkám. Jméno je zkomolená odvozenina od ostrova Menorca ve španělském souostroví Baleáry. Současný standard se dále formoval během 2. poloviny 19. století nejprve ve Španělsku a později také v Německu a Velké Británii. Počátkem 20. století vznikla úsilím chovatelů těchto zemí i zdrobnělá forma. Velké plemeno se dlouhodobě těší přízni drobnochovatelů i vystavovatelů drůbeže a je dnes rozšířeno po celém světě, i když v uplynulých 150 letech podléhala jeho obliba značným výkyvům. Počátkem 21. století v chovatelské obci přicházejí minorky opět do módy. Jako jiná archaická plemena jsou minorky velice otužilé vůči klimatickým výkyvům a chorobám a vyznačují se značnou pohyblivostí, létavostí i shánčlivostí. Pouze špatně snášejí větší a déletrvající mrazy, protože jim omrzají zuby na hřebenech a okraje laloků. Pochopitelně více trpí kohouti, kteří mají tyto ozdoby podstatně větší a členitější než slepice. Po několika týdnech se omrzliny uzdraví, avšak do té doby se kohouti nepáří a slepice přeruší snášku. Pravděpodobnost namrzání nastává už při teplotách nehluboko pod nulou, pokud si pijící ptáci namočí hřeben či laloky. Doporučuje se v zimním období napájet z úzkých napáječek, kde laloky nepřijdou do styku s vodou. Minorky nejlépe prospívají ve velkém výběhu, kde mají možnost sběru doplňkové potravy, ale při kvalitním krmení je lze chovat i v omezených podmínkách. Jenom se nesmí zapomenout na svrchní zakrytí malého výběhu sítí nebo pletivem, aby jeho obyvatelé neuletěli. V rozporu se selským původem se u nich kvokavost skoro vytratila a ani péče o vylíhlá kuřata není jejich silnou stránkou. V jednotlivých státech se sice národní standardy poněkud liší, ale modré, žluté, žíhané a perlově šedé zbarvení se uznává všude. Nejoblíbenější zůstává původní černé zbarvení s výrazným zeleným leskem. Zpravidla se chovají kohouti s jednoduchým větším hřebenem členěným do 4 - 6 širokých zubů. U slepic bývá hřeben klopený, ale nesmí bránit výhledu. Spíše jako rarita se chová varieta s růžicovitým hřebenem, který je sice nízký, ale s výrazným perlováním a z široké čelní partie se k týlu zužuje do protáhlého trnu. Např. ve Velké Británii není tato varieta uznána, kdežto v Nizozemsku, Německu a Česku ano. Charakteristickým rysem plemena jsou velké, lehce podlouhlé bílé ušnice se silným emailovým leskem. Ty dotvářejí celkový vzhled hlavy. Začnou-li slepice výjimečně kvokat, ušnice se zmenšují a hnědnou. U tmavých zbarvení je oční duhovka tmavě hnědá a běháky i zobák šedočerné, kdežto u světlých je duhovka oranžově červená a běháky se zobákem masového odstínu.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)