Malajky (MA)

Malajky patří k nejstarším plemenům, protože drůbež analogického vzhledu je dokumentována již ve starověkých výtvarných dílech indických a perských umělců. Do Evropy se dostaly kolem roku 1830 a obliby došly hlavně ve Velké Británii a Německu, kde byly na přelomu 19. a 20. století prošlechtěny do současného standardu. Pak však zájem o ně pomalu upadal, takže by malajky zůstaly chovatelskou raritou nebýt zootechniků a genetiků, kterým jejich geny pro osvalení a postavu posloužily při šlechtění moderních masných brojlerů.

Malajky představují také jedno z nejmohutnějších plemen, jehož výstavní kohouti dosahují 80 - 90 cm výšky. Ostatně na vysokou vzpřímenou postavu je při hodnocení kladen největší důraz. Dnešní populace jsou přes tropický původ poměrně otužilé a bez úhony přečkávají evropskou zimu, pokud jim majitel poskytne suchý, dobře izolovaný kurník. Při vybavení příbytku se musí vzít v potaz větší tělesné rozměry obyvatel. Na rozdíl od agresivnějších šamo lze malajky držet ve skupinách 5 - 6 slepic s kohoutem. Teprve pokud se v hejnu projeví hašteřivost, musí se přejít na chov jednotlivých párů nebo trojice kohout a 2 slepice. Uvedené počty a kombinace minimalizují ztráty způsobené vzájemnými výpady, kdy se jedinci fyzicky zraňují nebo unavují.

Kvokavost je dobrá, ale k inkubaci je vhodnější kvočna masného plemene nebo umělá líheň. Líhnivost je vysoká a kuřata oddělujeme podle pohlaví, jak je lze rozlišit, zpravidla po 2 - 3 týdnech. Stejnopohlavní skupiny se totiž začnou hašteřit až mnohem později než různopohlavní a soupeřivost se dá ještě minimalizovat rozsáhlým výběhem, kde se jedinci rovnoměrněji rozptýlí a do těsného kontaktu přicházejí jen při krmení nebo nocování. Dospívající kohouti se musí rozdělit každopádně a musí se zvážit jejich další chov nebo poražení. U slepic posuzujeme agresivitu individuálně, některé pak mohou zůstat ve skupině, jiné oddělíme a případně se jich zbavíme.

Exteriér musí na profilu vytvářet tři „křivky" formou obloukovitých zad, krku a ocasu. Postoj je požadován vzpřímený, jeho sklon co nejvíce svislý a opticky je silueta protažena obloukem krku i silně skloněným úzkým ocasem. Čím je trup širší a osvalenější, tím je jedinec cennější. Hřeben prsní kosti má aspoň lehce vystupovat z linie opeření.

Zbarvení se přikládá větší význam než u jiných bojovnic a obecně se přijímá hnědé - pšeničné, červené trojbarevné, sedlaté a bílé. Hřeben je malý, ořechový, typicky vejčitého tvaru. Laloky kohoutů jsou malé, slepice mají na bradě jen volnější lysou červenou kůži. Ušnice nejsou nápadné, jen naznačené, červené. Oční duhovka je perlová až slabě oranžová, předepsán je „dravčí pohled". Oči působí pod silnými nadočnicovými oblouky zapadlé. Silný lehce zahnutý zobák a dlouhé silně modelované běháky jsou žluté.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)