Laflešky (LF)

Charakteristické struktury na hlavě a vyšší hmotnost staví laflešky na pomezí plemen s kombinovanou užitkovostí a plemen okrasných. Laflešky byly pojmenovány podle francouzské obce La Flèche, v jejímž okolí se současným lafleškám podobné chocholaté slepice vyskytovaly už v 15. století. Vzdáleně jsou nejspíše příbuzné většině starobylých evropských chocholatých plemen, o kterých existují zmínky od začátku novověku a přibývá jich během 17. a 18. století, kdy jejich obliba stoupala i na dvorech a dvorcích při šlechtických sídlech. Laflešky jsou mimo Francii málo známé, více se jich drží jen v Německu, ovšem platí jen za chovatelskou zajímavost.

Jako typické selské plemeno jsou otužilé vůči klimatickým výkyvům i chorobám. Vyznačují se tak živým temperamentem, že se nikdy výrazněji neochočí a už vůbec se nehodí do malých výběhů. Potřeba volného pohybu a sběru potravy v širším okolí stavení je jim hluboce vrozena. Snadno vyletují až do výše 2 - 3 m, takže hravě překonají plot zabraňující volnému pohybu a pokud jim z nějakého důvodu nevyhovuje kurník, odpočívají a nocují ve větvích za jakéhokoli počasí. Pohyb skupiny na pastvě určuje zpravidla kohout, slepice ho zvolna následují a přitom hledají potravu. Pouze když se blíží doba krmení chovatelem, tak slepice vyhledávají krmiště bez ohledu na to, kde se právě jejich vůdce nachází. I když jsou velmi temperamentní, nejsou ani při společném krmení vzájemně agresivní. Kvokavost je jenom průměrná, ale postačuje na přirozenou obnovu chovné skupiny, kterou pak ještě podporuje dobrá líhnivost a vysoké procento přežívajících kuřat; ta rychle rostou a jsou dostatečně zmasilá. Nejobvyklejší je původní černé zbarvení se silným zeleným leskem, které je standardizováno ve všech zemích, kde se laflešky více chovají. Jen místně je akceptováno zbarvení bílé, žíhané a modře lemované.

Postava se zdá jakoby vyzáblá, protože štíhlý trup na vysokých běhácích pokrývá těsně přiléhající krycí peří a opticky jej prodlužuje zúžený, nízko nesený ocas. Běháky a zobák jsou modrošedé. Ušnice jsou leskle bílé, laloky větší a podobně jako obličej živě rumělkové. Oční duhovka je oranžově červená. Typický je zvláštní růžkatý hřeben, za kterým vytváří několik prodloužených pírek náznak chocholu. Tvar hřebene a černé zbarvení v našich méně osvícených předcích evokovaly čerty a ďábly, a tak byly laflešky považovány za nezbytné atributy čarodějnických obřadů. V různých jazycích byly místně označovány jako satanské slepice, raraši nebo čertovští kurové.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)