Leghornky (L)

Plemeno těchto výkonných nosnic se původně chovalo v širokém okolí italského Livorna, podle něhož získalo své jméno, ale pozdější prošlechtění na žádoucí užitkovost proběhlo až v USA od 30. let 19. století. Teprve takto „inovované" leghornky nastoupily svou vítěznou cestu do kurníků a farem Severní Ameriky i Evropy, kde se v polovině 20. století staly tyto lehké slepice se snáškou kolem 200 vajec nejrozšířenějšími nosnicemi. Dnes je toto plemeno vnímáno jako soubor různých šlechtitelských linií odlišného zbarvení, které se v některých evropských zemích považují za samostatná plemena. Z blízce příbuzných slepic jsou nejznámější vlašky koroptví, které také pocházejí z italských předků a v západní Evropě nebo USA se zpravidla řadí mezi leghornky jako tzv. německé nebo hnědé leghornky. Zavedením moderních nosných hybridů do velkochovů poklesl o všechny leghornky ve světě zájem, takže nejvíce jich dnes chovají malospotřebitelé vajec. Rozšíření leghornek v bílém zbarvení po II. světové válce ve vyspělých státech souviselo se zaváděním halových a klecových velkochovů, které vyžadovaly nosnice nejen produktivní, ale také tolerující bez ztráty užitkovosti dosti stresující (aspoň z lidského pohledu) podmínky života v přeplněných halách nebo těsných klecích. V té době uvedeným podmínkám nejvíce vyhovovaly právě leghornky. V poslední čtvrtině 20. století funkci hlavních dodavatelů vajec s bílou skořápkou převzali ještě výkonnější vícelinioví nosní hybridi, k jejichž vyšlechtění sloužila vedle jiných plemen i bílá leghornka. Leghornky se sice spokojí s omezeným životním prostorem, ale ve skutečnosti patří ke shánčlivým otužilým plemenům, nadaným velkou pohyblivostí, kterou plně rozvinou jen ve velkém výběhu. Udržují si i určitý odstup od člověka, který laici někdy považují za neodůvodněnou plachost. Kvokavost je u nich spíše výjimkou, takže v malochovech je nutno používat adoptivní kvočnu nebo inkubátor. Kuřata rostou rychle a kuřičky zahajují snášku v 5 či 6 měsících. Snášejí, byť ne denně, i v zimě a snášku pozitivně ovlivní prodlužování dne umělým světlem v kurníku a jeho zateplení. Snášku přerušují během roku jen asi na 10 týdnů v době pelichání. Ať už je zbarvení či vzhledový typ jakýkoli, jsou leghornky lehké konstituce, vejčitého tělesného rámce. Škála zbarvení je široká, zvláště zahrnou-li se mezi leghornky také italky (německé leghornky). Variantou běžného bílého zbarvení je např. vzácné exchequer. Hřeben kohouta je středně velký, vzpřímený, kdežto slepicím se zpravidla překlápí, ale sklopení nesmí přesahovat oko tak, aby bránilo výhledu. Laloky jsou menší, ušnice smetanově bílé. Zobák i běháky jsou žluté, ale běháky během intenzívní snášky blednou. Oční duhovka je oranžová až červená. Ve světě se uznává několik exteriérově odlišných typů - kanadský, americký, japonský a evropský, který byl z amerického vyšlechtěn koncem 20. století ve Velké Británii. Uvedené typy pak slouží v rozmnožovacích velkochovech jako výchozí materiál nosných hybridů nebo se dodávají drobnochovatelům.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)