Kočinky (KČ)

Jedno z nejmohutnějších a nejoblíbenějších plemen sice pochází ze severní Číny, ale evropské jméno se odvozuje buď od Kočinčiny staršího názvu Indočíny, nebo města Kočinu v jihozápadní Indii, takže lingvistická souvislost s Čínou je zavádějící. Do Evropy byly prokazatelně dovezeny roku 1842 do Velké Británie z čínského přístavu Šanghaje. Okamžitě po importu vzbudily kočinky zaslouženou pozornost, a tak se brzy chovaly dokonce na statcích královny Viktorie. Zprvu se jim říkalo obří kurové nebo šanghaj, později kočinčinky a teprve počátkem 20. stol. převládlo jméno kočinky.

Robustní postava sváděla odborníky 2. pol. 19. století k tvrzení, že jejich prapředkem byl už vyhubený kur, kterého dokonce známý anglický přírodovědec Charles Darwin popsal jako Gallus giganteus, tedy „kur olbřímí". Jeho kosterní zbytky se ale nikdy nenašly, takže tato hypotéza byla posléze zavržena a za předky kočinek, stejně jako všech ostatních slepic, se považuje kur bankivský. První importované kočinky ale neměly tak bohaté peří a zaoblenou postavu, neboť tyto charakteristické znaky se plně vyvinuly až dalším šlechtěním v Evropě a USA během 20. století.

Všechny kočinky se vyznačují klidným temperamentem a řada jich má vyloženě tendenci k maximálnímu ochočení, což je předurčuje za miláčky celé rodiny. Dnes se chovají pro radost, ale dříve byla jejich masná produktivita vysoce ceněna, i když rostou pomalu a dospívají až ve věku 18 měsíců. Množství masa získané z poraženého zvířete vyvažovalo jeho horší kvalitu; podle dnešních požadavků je sušší, hrubé a má dlouhá svalová vlákna. Kvokavost je dobrá a kvočny se dříve často používaly i jako náhradní matky. Pro větší hmotnost a silné běháky se nehodí k inkubaci menších vajec s tenčí skořápkou (koroptve, bažanti).

Větší hmotnost jim znemožňuje let a rychlý běh. Bez obav je tedy můžeme chovat v omezených výbězích s nízkým plotem, postačuje výška 60 - 70 cm. Dokonalý vzhled peří pochopitelně vyžaduje zvýšenou čistotu všech prostor, kde se zvířata vyskytují. Před výstavou se výjimečně mohou šetrně umýt a rychle vysušit. Pozornost vyžaduje ustájení drůbeže v nejatraktivnějším žlutavém (buff) zbarvení. Postupně totiž působením slunce a deště bledne, což při výstavě snižuje bodové hodnocení. Až po přepelichání se jim opět vrací žádoucí sytý odstín. Buff kočinky tedy raději držíme v zastřešeném, jen na krátkou dobu osluněném výběhu.

Kromě již zmíněného buff zbarvení se uznává např. černé, bílé, modré, žíhané a divoké (koroptví). Ceněný je co nejširší a nejhlubší trup, kulatá prsa a nízký, široký postoj. Zaoblený dojem, tj. kulovitý tělesný rámec, ještě podtrhuje bohaté peří, krátký plný ocas a opeřené prsty i běháky. Hřeben je nižší, jednoduchý, vzpřímený laloky menší, zaoblené, ušnice malé, červené. Oční duhovka je oranžově červená až červenohnědá a oči musí působit zapadlým dojmem. Zobák a běháky jsou sytě žluté. U slepic je vítána zavalitější postava než u kohoutů a skutečná favoritka vyvolává dojem, že i v klidovém postoji lehce přepadá dopředu.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)