Japonky čabo (JPČ)

Japonky patří bezkonkurenčně k nejpopulárnějším okrasným slepicím nejen zakrslých plemen. Méně už je v povědomí, že mají za sebou více než tisíciletou historii, kdy naplňovaly touhu Japonců po živých tvorech v domácnosti a jejich zálibu ve zvláštnostech nebo miniaturách. Nejstarší předci čabo však patrně pocházeli z Číny nebo Vietnamu, odkud byli převezeni do Japonska a tam dále šlechtěni. Podložené zprávy o prvním importu do Evropy sice existují už z 16. století, ale více zásilek japonek dorazilo až kolem poloviny 19. století. Nejprve se chovaly jako exotická zvířata v zoologických zahradách a teprve rozvojem zájmového chovatelství na konci 19. století se rozšířily mezi početné majitele v Evropě i Severní Americe. Rozličná zbarvení a četné barevné i kresebné rázy vznikly teprve během 20. století převážně mimo Japonsko.

K oblibě japonek přispívá jejich snadný chov, klidný temperament, pohlednost a jednoduché rozmnožování. Nejlépe se jim daří v menším suchém, čistém výběhu se zatepleným kurníkem odpovídajících dimenzí. Nejsou sice líné na chůzi, ale krátké nožky jsou způsobilé k pohybu spíše po rovném podkladu, nikoli v husté, vysoké trávě. Skoro nelétají, takže neutečou ani za nízkým oplocením a hřady musí mít jen nízko nad podlahou kurníku. Pravidelné odstraňování trusu je podmínkou nejen zdraví, ale i patřičného vzhledu peří, protože nízko nesená spodina těla a špičky křídel přicházejí do kontaktu s podlahou nebo s povrchem výběhu. Standard předepisuje co nejkratší nohy, ale při rozmnožování nelze použít dva výrazně krátkonohé jedince, protože znak je homozygotně letální, tj. jen jeden z rodičů může mít geny krátkonohosti a druhý musí potomstvu předat životaschopný gen pro končetiny běžné délky. V praxi se používá krátkonohá slepička a kohoutek s normálními běháky. Kvokavost je dobrá, k rodince se dokonce chvílemi připojuje kohoutek, což je u hrabavé drůbeže nezvyklé. Doporučuje se proto nechat kvočnu ve stejném výběhu jako ostatní slepice i s kohoutem, protože agresivita se u čabo prakticky nevyskytuje a všechny jsou klidné až krotké.

Zbarvení je variabilní a z původních tří japonských linií bylo vyšlechtěno na 20 různých uznávaných zbarvení. Vedle hladce opeřených populací existují variety se zkadeřeným nebo hedvábným peřím, variety ocasaté i bezocasé, bez vousů nebo s vousem. Vždy je žádoucí nízká postava na krátkých běhácích s širokým plným trupem tvaru písmene U, jehož jedno rameno představuje krátký široký krk a druhé vztyčený (veveří) bohatý ocas. Hřeben je velký, vzpřímený, jednoduchý, pravidelně ozubený 4 - 5 zuby. Laloky jsou velké, oválné ušnice červené a oční duhovka oranžově červená. Všechny kožovité struktury na hlavě jsou sytě rumělkové, ale vzácně se chovají variety s modročerveným hřebenem a obličejem. Zobák i běháky jsou většinou žluté, jen u modrého a černého zbarvení se připouští břidlicový tón se žlutě zbarvenými spodními částmi prstů a chodidly.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)