ATLAS NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH PLEMEN DRŮBEŽE A KRÁLÍKŮ V ČR        Projekt vznikl z podpory FRVŠ 8/B4d/2013




Holokrčky (HK)

S - Holokrčky, N - Nackthalshühner, F - Cou-nu, A - Transylvanian Naked Neck



Jediným standardizovaným plemenem s redukovaným opeřením na krku jsou sice pouze holokrčky, ale tendence k omezenému opeření krčních partií se podobně jako vousy nebo chocholy objevovala v chovech slepic periodicky a pravidelně. Holokrkost vzniká genetickou mutací a bývá tak dobře přenositelná na potomstvo. Pravlast holokrček není jasná, nejstarší stopy vedou do středověké Indie, odkud se dostaly do Persie (dnešní Irán) a Sedmihradska v Rumunsku, kde v určitých regionech dodnes v drobných chovech převládají. Během 19. století se holokrčky jako rarita rozšířily také do střední a západní Evropy, kde je počátkem 20. století prošlechtili hlavně němečtí a rakouští chovatelé. Holokrčky vždy vyvolávaly rozporné reakce, část laiků je zatracovala, ale někteří chovatelé oceňovali jejich bizarní zjev a poměrně značnou užitkovost. Dnes se nehojně chovají po celém světě.

V současnosti převládá estetický význam, ale původně se holokrčky chovaly jako užitková, odolná a shánčlivá drůbež. Snášejí i v zimě a otužilá, životaschopná kuřata mají jedinou nevýhodu - pomalý růst. Jejich maso je však křehké a lahodné, plné chuti. Jako lehké plemeno jsou pohyblivé a v mládí dobře létavé. Později se vzrůstem hmotnosti schopnost letu klesá. Pro využití vrozené shánčlivosti je nejvhodnější velký výběh, ale i v něm dokážou někteří jedinci velmi zkrotnout. Díky své přizpůsobivosti dobře prosperují též v omezených prostorech. Ani neopeřené partie krku nebo hřebeny nemají sklon k omrzání a holokrčky tak bez potíží snášejí delší vícestupňové mrazy. Spíše jim vadí náhlé změny teploty při přechodu mezi chladným výběhem a vyhřátým kurníkem. Ten sice má být suchý a zateplený, ale rozdíl teplot by ani tak neměl činit více než 10 °C.

Zbarvení je variabilní, obecně je uznáváno např. černé, bílé, červené, krahujcovité, žluté a modré lemované. Nezbytný je esovitě prohnutý neopeřený krk včetně volete. Kohouti se vyznačují sytějším červeným odstínem lysé kůže než slepice. Hlava je neopeřená až na tzv. čepičku, tedy chomáč peří na temeni a v týle. Hřeben je zpravidla středně velký, vzpřímený, jednoduchý, ale existují uznávané linie s hřebenem růžicovým. Laloky jsou prostředně dlouhé, kulaté, ušnice jsou červené. Oční duhovka je oranžově červená. Běháky a zobák odpovídají míře pigmentace peří, takže je přípustná škála barev od bělavé až po temně břidlicovou. Žluté běháky se považují za diskvalifikující vadu.

Důraz se klade na tvar trupu, který musí být válcovitý, obdélníkovitý, přecházející do bohatého, výše neseného ocasu. U kohouta je doplněn bohatými širokými srpy, u slepic je jen lehce zašpičatělý. Celkově je opeření řídké, zvláště na hrudi, ale nesmí prosvítat kůže.

Hmotnost kohouta 2,5 - 3 kg
Hmotnost slepice 2 - 2,5 kg
Snáška 150 - 180 vajec s bílou až žlutavou skořápkou









Přílohy: