Hedvábničky (HE)

Nejstarší doklady o existenci chlupatých kurů se v Číně datují k počátku 2. tisíciletí n. 1. Z 13. století, z expedic do Číny, pochází i jejich popis od známého cestovatele Marca Póla a už v 16. století se hedvábničky jako rarita chovaly v Evropě. Nepoučení laici je leckdy považovali za křížence králíka a slepice, což by dle dnešních názorů zdiskreditovalo všechny genetické zákonitosti. Životaschopnost a zvláštní neobvyklý zjev zajišťují hedvábničkám trvalou a globální oblibu. K jejich rozšíření v chovech napomáhá klidný temperament, ochočitelnost a otužilost s možností úspěšného rozmnožování v omezených prostorách. Zvířata musí být chráněna jedině před deštěm nebo urousáním, kdy existuje reálné nebezpečí nachladnutí. Specifická stavba per znemožňuje let, takže se pro hedvábničky i docela nízký plůtek stává nepřekonatelnou překážkou. Pera se vyznačují měkkou hlavní osou (ostnem), která je u per jiných ptáků tuhá a představuje základní výztuhu nosné plochy pera - praporu. Prapor per nemají hedvábničky souvislý, ale spíše připomíná prachové peří a vytváří dojem jemné angorské srsti. Výskyt byť jen jednotlivých normálních per představuje podle standardu diskvalifikující vadu. Výraznou vlastností je častá a dlouhá kvokavost, která se u slepičky může opakovat několikrát ročně. Kvočna sedí důkladně a pečlivě opatruje kuřata, takže se často využívá jako náhradní matka u jiných plemen slepic nebo i nekrmivých ptáků odpovídající velikosti (kachny, perličky nebo okrasní bažanti). Robustní postavou a bohatým peřím totiž obsednou více vajec, než bychom předpokládali. Jako nosnice nejsou hedvábničky příliš produktivní, ale aspoň některé nesou i v zimě a časném předjaří.

Zbarvení bývá variabilní, ale všeobecně se uznává jen bílé, stříbrné, černé, modré, krahujcovité, divoké (koroptví) a žluté. Občas se vyskytují zvířata s péřovým vousem zakrývajícím červenomodré laloky a ušnice. Jejich hřeben je malý, krátký, růžicový, sytě modročervený. Oční duhovka je černohnědá, obličej černomodrý a kůže celého těla je inkoustově modrá bez ohledu na pigmentaci peří. Existuje varianta se světlou kůží, nazývaná siamský kur, ale většina národních standardů pigmentovanou kůži pokládá za důležitý plemenný znak. Tmavší je dokonce i maso, i když se chutí od světlejší pečeně jiných kuřat nijak neliší. Tvar těla je požadován zakulacený, postoj nízký a opeření bohaté tak, že změkčuje všechny kontury. Výše nesený ocas je celkově krátký a krátké jsou také srpy kohouta. Zobák je namodralý, běháky jsou tmavomodré a vždy pětiprsté. Vnější hranu běháku a krajní prsty porůstá krátké peří.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)