Hamburčanky (HA)

Patří k nejstarším a nejrozšířenějším plemenům, která byla sice zprvu chována kvůli produkci vajec, ale během 20. století převážil okrasný aspekt chovu. Chovatelé oceňovali hlavně variabilní a líbivé opeření různých barevných a kresebných rázů. Drůbež podobná současným tečkovaným hamburčankám se chovala už na počátku 18. století současně v Nizozemsku, Německu a Anglii, takže určení země původu není dost dobře možné. V pramenech se však nejčastěji uvádí Anglie, kde předky hamburčanek během 2. poloviny 19. století chovatelé dále prošlechtili a plemeno stabilizovali přibližně do dnešního vzhledu. Jako typické starobylé plemeno jsou hamburčanky otužilé, pohyblivé a snadno létají. Pro zdárný chov je prospěšný velký výběh nebo dokonce i možnost volného pohybu v přírodě kolem stavení. V menším výběhu si někdy svůj temperament vybíjejí ve vzájemných šarvátkách. Od lidí, vyjma chovatele, si vždy udržují určitý odstup a rozhodně netouží stát se domácími mazlíčky celé rodiny. Kvokavost je sice jen málo rozšířená, ale zasednou-li už kvočny, o vejce i kuřata pečují příkladně. Kuřata rychle rostou a po 3 týdnech zdatně čelí rozmarům počasí. I když kresba výrazně pokrývá většinu těla slepic, u kohoutů je vzor na sedlovém a krčním závěsu spíše jednobarevně světlý. Aby se docílilo překreslení také u kohoutů, doporučuje se pářit výrazně zbarvené slepice kohouty s málo vyvinutými závěsy, ale s kresbou. U části potomstva se pak žádoucí zbarvení objeví i na bohatých závěsech. Trup je tzv. bažantí, tj. vodorovně nesený, silně protáhlý, vejčitého rámce. Ocas slepic je dlouhý, sevřený, ale u kohoutů standard vyžaduje bohaté, silně zahnuté srpy. Podle národních standardů se uznává asi pět základních zbarvení. Černé hamburčanky se vyznačují silným smaragdovým leskem a šedočernými nebo černými běháky. Všechna ostatní zbarvení představují elegantní kombinaci odlišně zbarveného praporu per a tečkování nebo žíhání na přesně lokalizovaných plochách praporu per. Tak se popisuje zbarvení zlatě nebo stříbrně tečkované, resp. zlatě nebo stříbrně skvrnité, kde je základ bělavý nebo zlatavě rezavý a vnitřek pera s kontrastní kresbou. Výrazné neostré žíhání po celém těle se označuje jako kresba krahujcovitá. Hřeben je u obou pohlaví růžicový (rozetový), laloky pěkně zakulacené a ušnice emailově lesklé, bílé. Zobák je žlutavě hnědý, běháky šedomodré, až na výjimku u černého zbarvení. Barva oční duhovky odpovídá intenzitě barev opeření. U světlých forem je živě hnědočervená, u černých tmavě hnědočervená.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)