Bojovnice šamo (BŠ)

Na vznik, podobně jako u dalších starobylých plemen, neexistuje žádný jednotný výklad, takže prokazatelná je až introdukce šamo do Evropy německými chovateli v poslední čtvrtině 19. století. Největší historické obliby došly patrně v Japonsku, kde byly šlechtěny pro kohoutí zápasy už před staletími z výchozího materiálu pocházejícího z Thajska a Číny. V Japonsku jsou dodnes velmi populární a udržují se v čistých, přesně definovaných liniích. Všude jinde představují jen expoziční raritu.

Bez ohledu na subtropický či tropický původ jsou šamo značně otužilé vůči nízkým teplotám, ale nesmí jim provlhnout peří a musí mít i možnost odpočinku v krytém přístřešku. Dřívější šlechtění k zápasům se projevuje agresivním temperamentem, který je u kohoutů tak vyvinutý, že vzájemné půtky nezřídka skončí i smrtí slabšího soka.

Nejjednodušší je chov po jednotlivých párech v menších oddělených kurnících a výbězích, kde se chovanci oddělují neprůhlednou stěnou, aby spolu ani imaginárně nebojovali aspoň přes pletivo, což jim sice nezpůsobí zranění, ale navzájem se neúměrně vyčerpávají. Majitele uznávají jako dominantního jedince a záhy zkrotnou. Kvokavost je sice dostačující, ale inkubaci negativně ovlivňuje krátké a hrubé peří, které vajíčkům neskýtá dostatečnou izolační vrstvu. Vždy je lepší vejce inkubovat jinak. Na rozdíl od většiny ostatních bojovnic jsou samo dosti produktivní nosnice a od dobrých slepic lze ročně získat až 100 vajec.

Standard nepovažuje zbarvení za nejdůležitější kritérium, takže se tolerují jeho nejrůznější modifikace. K nejčastěji chovaným patří např. bílé, černobílé, pšeničné, modré lemované nebo trojbarevné (červeně porcelánové) zbarvení. Základní znak představuje vzpřímený hrdý postoj se svislým krkem, vypnutými holeněmi i běháky a charakteristicky klenutá lebka s kyjovitým zobákem. Ocas je sice úzký, ale dlouhý, se silně protaženými, jen lehce zahnutými srpy. Hrudní kost nebývá úplně zakryta peřím, takže na spodině těla je patrná protáhlá lysina. Hřeben je menší, hráškový, laloky u kohoutů jen naznačené jako kožní duplikatura, kdežto u slepic je tato příslušná partie tvořena jenom červenou kůží porostlou řídkými pírky. Ušnice jsou červené, oční duhovka perlová. Oči musí být „zapadlé" pod mohutnými nadočnicovými oblouky. Barva zobáku a běháků odpovídá celkové pigmentaci zvířete. U tmavých zbarvení je zobák hnědý se světlou špičkou a běháky jsou břidlicové až na žlutavou spodinu prstů. U světlých jedinců je zobák rohový a běháky žluté.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)