Pštros dvouprstý

Přestože někoho může zařazení pštrosa dvouprstého (Struthio camelus) k domácím ptákům poněkud překvapovat, byl polodivoce chován již ve Starém Egyptě; od poloviny 16. století pak existují písemné zprávy evropských cestovatelů o pštrosích farmách v severní Africe. Největšího rozkvětu dosáhl chov pštrosů koncem 19. a počátkem 20. století, kdy se, podobně jako v minulosti, za nejdůležitější produkt považovalo peří, které bylo zhruba před 100 lety nepostradatelným módním doplňkem v podobě vějířů a dekorací klobouků či dámských účesů. Farmový chov řešil tehdejší katastrofální úbytek divokých pštrosů, kteří právě pod diktátem módy byli masivně loveni, až došlo k drastickému snížení jejich přirozených populací. V té době vymizel pštros ze stepí Blízkého a Středního východu, polopouští Arábie i severní Afriky a zdecimované zbytky se udržely jen při jižním okraji Sahary a ve východní či jižní Africe, kde ostatně byl největší počet farem, které vlastnili jak Angličané, tak především potomci holandských přistěhovalců, Búrové. Změny módních trendů před 1. světovou válkou provázel pokles zájmu o pštrosí peří, takže chov přestával být ekonomicky zajímavý (pštrosí maso dříve běloši skoro nekonzumovali) a část domácích zvířat byla vypuštěna na svobodu. Pokud nepadla za oběť predátorům, aspoň trochu tito pštrosi posílili oslabené divoké populace v jižní Africe.

Zájem o pštrosí maso se v Evropě a Severní Americe objevil až koncem 20. století. Maso je svým vzhledem i chutí poněkud podobné stehenní svalovině krocanů, popř. hovězímu masu a má nízký obsah tuku a cholesterolu, takže zapadá do současných trendů zdravé výživy. Maso mladých ptáků je křehké a lahodné chuti, u starších zvířat se jeho kvalita markantně zhoršuje a je značně houževnaté. Jediným záporem masné produkce je nevýhodný poměr celkové hmotnosti zvířete a kvalitní svaloviny. Využitelná je pouze svalovina zadní končetiny, protože prsní svaly vzhledem k nelétavosti pštrosů takřka neexistují. V současnosti je i u nás pštrosí maso, podobně jako exotické maso klokaní, celkem pravidelně v nabídce specializovaných obchodů s širším masným sortimentem a v různých úpravách se předkládá v restauracích. Zatím se ještě na trhu minimálně objevují pštrosí vejce, ačkoli jsou dobré chuti a jedno se obsahem rovná 24 - 30 vejcím slepičím. Vejce dosahuje délky kolem 15 cm a hmotnosti 1,5 - 1,8 kg. Světlá lesklá skořápka může být až 2 mm silná a její části nebo zlomky odedávna sloužily jako surovina pro náhrdelníky, náramky nebo vysoce ceněné slavnostní poháry a sakrální předměty. Silná, pevná, ale jemná kůže bez peří vždy představovala žádanou komoditu užívanou k výrobě luxusních oděvů, obuvi, pásků nebo kabelek.

Chov pštrosů se nyní rozšiřuje hlavně v USA, Austrálii a v západní a střední Evropě. V chladnějších končinách musí být dostatečně velký výběh vybaven suchou, temperovanou ubikací. I v zimě se doporučuje zvířata pustit aspoň chvíli do výběhu, protože pohyb je pro jejich správnou kondici nezbytný a v těsné stáji jim chybí, což někdy může vést k onemocnění nebo dokonce úhynu jinak otužilých a k chorobám odolných zvířat. Pštrosi jsou hlavně býložravci, takže jim v chovu předkládáme především trávu, jetel, vojtěšku, obiloviny (rýže, pšenice, kukuřice), vařené brambory, řepný chrást i bulvy, mrkev apod. Běžně konzumují různé druhy zralého ovoce. V přírodě si rostlinnou potravu zpestřují větším hmyzem nebo drobnými obratlovci, kdežto v zajetí se jim přidávají proteinové směsi a minerální i vitaminové doplňky.

Přirozený způsob rozmnožování, kdy do hnízda připraveného samcem snese až 11 vajec jedna nebo dokonce několik samic (tzv. vedlejší samice snesou vajec jen několik), lze akceptovat pouze při chovu ve velkých výbězích. Dnes se mnohem častěji využívá umělé inkubace, kdy se snesená vejce pštrosicím odebírají, což přináší i vyšší produkci vajec, než kdyby na ně zasedly. Mláďata se líhnou po 42 - 46 dnech a v prvních třech měsících vyžadují kvalitní proteinovou potravu a ochranu před promáčením či prochladnutím. Později už nabývají stejné otužilosti jako dospělí jedinci.

Pštrosi patří mezi dlouhověké živočichy. Nedožívají se sice 100 let, jak se dříve tradovalo i v seriózních textech, ale v zajetí někteří z nich vydrží 50 - 70 let. V přírodě byl značkováním prokázán věk nižší, ale i tak úctyhodný, a to 30 - 40 let.

Mláďata se líhnou ve svérázném štětinatém šedavém peří a s pruhovaným krkem. O několik měsíců později přepelichají do šatu zbarvením podobnému samicím, které jsou šedohnědé, jen ocas a letky jsou hnědobílé. Samci pohlavně dospívají ve 3 či 4 letech, kdy jim naroste černé lesklé peří na trupu, kdežto letky a rýdovací pera jsou svítivě bílá. Kontrastního peří využívají při svatebních tancích nebo vzájemných soubojích jako signalizace. Intenzita černého zbarvení peří a barva holého, jemným řídkým peřím porostlého krku se liší podle geografického rozšíření a charakterizuje jednotlivé poddruhy. Vždy se za nejcennější součást opeření považovala bílá pera ocasu a letek samců, a to i proto, že už starověkými technologiemi se nechala barvit podle požadavků módy nebo společenského statutu majitele. V 2. polovině 19. století pokrok chemie umožnil odbarvování a opětovné barvení i hnědavých per pštrosic. Peří se živým pštrosům odstřihává těsně při kůži asi po 8 měsících. Zbytek brku po několika týdnech vypadne sám a z peřové papily začíná růst nové pero. Za zmínku ještě stojí mezi ptáky naprosto ojedinělá redukce počtu prstů na nohou. Pštrosi totiž mají pouze dva prsty zakončené silnými drápy, což je vedle délky běháku specializace na rychlý a vytrvalý běh. Podobné vývojové trendy existují také u většiny rychle běhajících savců, jako jsou např. koně, zebry nebo antilopy, u nichž během evoluce došlo k typickému prodloužení kostí končetin a redukci počtu prstů, které navíc chrání rohovka kopyta nebo paznehty. Z fyzikálního hlediska dochází při zmenšení počtu prstů k omezení nášlapné plochy, a tím i ke snížení tření chodidla s podkladem, které negativně ovlivňuje rychlost pohybu. Pokud není polední úpal, dokáže odpočatý pštros běžet rychlostí 50 - 70 km/hod asi půl hodiny. V horku se unaví mnohem rychleji. Při běhu sklání krk na úroveň trupu a žene se asi třímetrovými kroky, které prodlouží až na 5 m, přeskakuje-li terénní sníženiny.