 |
|
Moravský pštros)) Po českém stavákovi je moravský pštros v Čechách a na Moravě nejrozšířenějším plemenem (stejně jako u staváků se to týká jen některých jeho rázů). Jako u staváků i chov moravského pštrosa byl v posledních desetiletích zaměřen především na zdokonalování barvy a kresby opeření. Neméně důležité znaky (tělesné tvary) a vlastnosti (užitkovost) byly opomíjeny. Dříve pštros nikdy nebyl jednotným plemenným typem. V současné době se názory na šlechtitelské cíle sjednocují a lze je vyjádřit takto: moravský pštros musí mít statnou, krátkou postavu (samci mají mít živou hmotnost 600 - 750 g, samice 500 - 650 g), nesenou v mírném sklonu nazad; vysoce prošlechtěná je i barva (a lesk) opeření. Z dřívějších požadavků na užitkovost (podmíněnou polařením) je nutno slevit, zejména pro vysoké požadavky na exteriérové znaky i měnící se podmínky vlastního chovu (často se chová ve voliéře). Podobným a mezinárodně rozšířeným plemenem je štraser (těžký pštros), který byl na začátku tohoto století s moravským pštrosem totožný. V poslední době si však i moravský pštros získává v zahraničí oblibu a je možno ho tam spatřit na výstavách. Nejrozšířenějšími rázy moravského pštrosa jsou černý, modrý, červený a žlutý; ostatní moravští pštrosi, ať již černopruzí, kapratí, bělopruzí či šupinatí, jsou dnes vzácní a většinou jim chybí dokonalost tělesných tvarů těchto čtyř rázů. Přílohy:
|
