Husy tuluské (h T)

Patří také k nejstarším plemenům hus, protože v okolí jihofrancouzského města Toulouse byly podle historických pramenů chovány už na přelomu 14. a 15. století. Zvláště ceněné bylo jemné tučné maso a velká játra, která po intenzivním výkrmu dosahovala hmotnosti přes l kg a sloužila jako hlavní komponent pro výrobu vyhlášených delikátních paštik. Podobně se zužitkují i játra jiného francouzského plemene, husy landeské. Ve 20. století ustoupilo kritérium užitkovosti zcela do pozadí a pro potěchu je jako raritu chová široký okruh obdivovatelů v Evropě i ve světě.

Nikdy však nebyly využívány pro velkovýkrm, protože postrádají příslušné rysy užitkovosti. Ani jejich malochov není bez úskalí. Oproti spíše pastevním plemenům mají tuluské husy vyšší nároky na kvalitu i složení potravy a negativně reagují na jakékoli výkyvy krmné dávky. V chladnějších končinách se je doporučuje během zimy držet ve chlévě, protože při teplotách pod bodem mrazu někdy husám omrzají konečné články prstů nebo plovací blány. Přece jen jsou původně zvyklé na mírné podnebí údolí řeky Garonny. Jinak jsou dospělá zvířata otužilá a odolná proti chorobám. Sklony k tučnění jsou spojeny s potížemi při páření (podbřišek housera) a k zahřívání vajec. Je zpravidla nutno použít náhradní matku nebo také inkubátor, protože husa málokdy na snášku zasedne. Snáška je nízká a značné procento vajec je neoplozených.

Čerstvě vylíhlá housata jsou choulostivá na chlad a vlhko, popř. změny ve složení potravy, a i při značné péči se odchov jen výjimečně obejde beze ztrát. Tuluské husy jsou klidného temperamentu, neútočné jak mezi sebou, tak vůči jiným domácím zvířatům nebo vůči lidem. Krmná dávka musí být sice pestrá, zvláště pokud se husy nepasou, ale kaloricky chudší, aby se u chovných zvířat předešlo nežádoucímu tučnění, k němuž mívají skony. Vykrmení houseři dosahují až 15 kg hmotnosti, která je výsledkem držení na omezeném prostoru a zpravidla také násilného krmení. Jejich játra jsou sice enormně zvětšená a patologicky změněná vysokým obsahem jaterního tuku glykogenu, ale o to lahodnější chuti.

Jediné uznávané šedé zbarvení kopíruje vzhled předka, tj. husy velké, ale vždy se liší péřovým podbradkem (lalokem) a mohutným bílým podbřiškem, který je požadovaným plemenným znakem, ale musí být nesen aspoň několik centimetrů nad zemí. Důležité je také požadované bílé lemování tmavých letek a krovek na křídlech. Zobák je oranžový a běháky jsou také oranžové, drápy černé a oční duhovka je tmavohnědá. Nohy housat jsou temné a teprve během dospívání postupně zoranžoví.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)