Husy emdenské (h E)

Jejich historie sahá až do starověku, protože se bílé husy analogického typu ve Frísku a v severním Německu chovaly kolem roku 500 n. l. Pozdější prameny uvádějí velká hejna hus držená polovolně při mořském pobřeží, která byla několikrát silně redukována záplavami způsobenými prudkým příbojem. Německé kroniky se poprvé o této události zmiňují už ve 13. století a pak je zaznamenáno ještě několik podobných katastrof. V posledních dvou staletích sloužily mohutné emdenské husy jako zdroj genetického materiálu k vylepšení užitkovosti ostatních plemen, takže se jich mnoho vyvezlo, ale vždy bylo zachováváno místní dostatečně početné a čistokrevné hejno. Dnes se chovají po celém světě spíše jako chovatelská libůstka a produkčně na maso se využívají převážně jen v původní vlasti.

Protože se jedná o prastaré, k určitým klimatickým a přírodním podmínkám dobře adaptované plemeno, není jeho chov v jiných oblastech úplně bez komplikací. Např. v regionech s chladným jarem se musí housata držet v místnosti déle nežli u jiných plemen, protože snadno nastydnou. Dospělí jedinci jsou však vůči mrazu a sněhu naprosto odolní. Rychle rostoucí housata potřebují dostatečné množství pestré stravy s vysokým podílem zeleného krmení, jak byla odedávna zvyklá z pastvin své domoviny. Výkonné nosnice produkují několik desítek vajec s dobrou líhnivostí, ale jen málokterá na ně zasedne, popř. vydrží celý měsíc potřebný k inkubaci na hnízdě. Podkládání vajec pod těžší slepice nebo krůty se v selských chovech praktikovalo už dávno, dnes se spíše využívá inkubátorů. Roztomilá čerstvě vylíhlá housata jsou v prachovém peří žlutavá s hnědými skvrnami. Definitivní opeření je v 1. i 2. roce šedé a teprve po 2. pelichání získávají koncem léta bělostný šat předepsaný standardem a pohlavně vyspívají. K rozmnožování emdenské husy přistupují až ve 3. roce. Ve vlasti se zužitkovalo hlavně maso, ale k exportu se lépe hodilo žádané kvalitní peří. Existují záznamy, že loďmi nebo formanskými povozy bylo od konce středověku peří dováženo až do Středomoří. Podle tvaru těla se dnes rozlišuje anglický a německý typ husy. První se chová v Pobaltí, Skandinávii a Velké Británii, druhý ve střední a západní Evropě. Standard požaduje, kromě čistě bílého peří (připouští se jen šedá skvrna na hlavě nebo lopatkách anglického typu), úzký oranžově červený zobák, který tvoří jednu linii s plochým čelem. Protáhlý krk se lehce esovitě prohýbá a hluboké břicho ještě zdůrazňuje dvojitý podbřišek. Oční duhovka je zářivě světle modrá a oči zřetelně ohraničené červeným kožním kroužkem. Sytě oranžově červené běháky nesou bělavé drápy.

Standard plemene ze Vzorníku plemen drůbeže (Pavel a Tuláček, 2006)